JAK SNADNO A RYCHLE OŽIVIT SKOMÍRAJÍCÍ ČESKOU POEZII

JAK SNADNO A RYCHLE OŽIVIT SKOMÍRAJÍCÍ ČESKOU POEZII

Dřív mě to nějak netrápilo, vlastně mi to bylo šumafuk. Občas jsem si napsal pár veršů, když jsem potřeboval upustit přetlak, a jediný, kdo mi v tu chvíli mohl rozumět, jsem byl jen já sám. Tím napsáním čehosi jsem si občas dokonce porozuměl o něco víc. A z nějakého důvodu, místo abych to pak roztrhal a zahodil, jsem si to schoval do starých složek, bez ladu a skladu, jen tak. Asi to bude tím, že jen těžce se mi vyhazuje něco, o čem si myslím, že by se mi to mohlo ještě někdy hodit. Nevyhazuju dokonce ani staré fotografie, ačkoliv vím, že se na ně nejspíš už nikdy nepodívám – málo co je mi totiž tak protivné, jako když mě někdo nutí prohlížet si nějaké staré fotky. Ale o to nejde. Zkrátka mě nikdy nijak netrápilo, že moje verše nikdo nečte,  proč taky, když ani já jsem verše nikoho druhého téměř nikdy nečetl. Možná tak ještě ve škole, ovšem čím dál jsem se vzdaloval od gymnaziálních lavic, tím méně by mě napadlo koupit si nějakou básnickou sbírku. Maximálně jsem si občas přečetl pár veršů v novinové příloze nebo v nějakém časopise, a to nejspíš jen proto, že jsem zvyklý přečíst všechno od začátku až do konce, když už jednou něco otevřu.

Všechno se ale docela změnilo mým příchodem na Liter. Nejenže jsem začal toužit po tom, aby má dílka byla druhými čtena,  ale navíc považuju za slušnost, když už mě někdo čte, tak abych taky četl já jeho. A tak se nějak nakonec seběhlo, že se ze mě stal čtenář poezie jako nikdy předtím. A začal jsem pozorovat,  jak to vlastně v tomhle veršovaném světě chodí  – ne, že bych si zase kupoval nějaké básnické sbírky, to bych musel přestat sledovat Liter, čas mám jen jeden a stejně je ho nějak čím dál míň, ale chtě nechtě mou pozornost začaly přitahovat zmínky v médiích o literatuře, současných autorech, všelijakých akcích a udělovaných cenách a přitom jsem si stále víc uvědomoval a uvědomuji, o jak v podstatě uzavřený svět, pohroužený jen sám do sebe, se jedná.  Básnické sbírky se sice vydávají, ale čte a hlavně kupuje si je čím dál míň lidí. Vlastně je zřejmě mnohem víc těch, kdo verše píší, než těch, kdo je čtou, to by jinak nemohlo být považováno za úspěch, když někdo vydá knížečku v nákladu 300 kusů. A to ještě vychází spousta publikací, kdy vydavatel neplatí autorovi za to, že ho může vydat, ale naopak autor vydavateli za to, že mu knížku vytiskne. Kniha básní tak vlastně přestala být často i zbožím, když se možná víc rozdává, než kupuje. Běžného člověka zkrátka poezie téměř nezajímá. On ten zájem tedy nebyl nějaký extrovní ani dřív, ale uznejte, že 20.000 prodaných výtisků je přece jen o něčem jiném, než ubohoučkých 300 (a navíc  z větší části rozdaných).

Pátrat po tom, proč došlo k tak šílenému odsunu poezie ne na okraj společenského zájmu, ale až daleko za něj, není cílem mého zamyšlení, to bych musel věnovat zkoumání příčin mnohem víc času a jistě by to byl velmi složitý propletenec vlivů – od hodnotového úpadku celé naší civilizace až po vnitřní krizi kultury samotné, klientelistické vazby a řevnivost různých skupin soupeřících o dotační zdroje (ze své podnikatelské praxe vím, že tok veřejných zdrojů je vždy nějak cinklý a nemá s objektivitou nic společného), nemožnost věnovat se psaní alespoň poloprofesionálně atd.  Neuniklo mi ani, že kdejaký známější autor pracuje v nějakém jazykovědném či literárněvědném ústavu nebo aspoň češtinu někde učí. Jistě pak umí pěkně a zručně formálně psát, ale jaké jsou jeho životní zkušenosti?  Co může kromě perfektního zacházení s jazykem čtenáři ještě hlubšího nabídnout a předat? Subjektivní lyrika tím asi neutrpí, ale je čtenář zvědavý stále jen na krvácející básníkovo srdce, jeho osobní deziluzi z neuchopitelnosti svého místa v okolním světě, či jeho zcyničtění, zpochybnění a negaci všeho kolem v jiném módním básnickém proudu? Je jistě příjemné čas od času najít útěchu v červáncích, andělských křídlech, zurčících potůčcích, křupání jehličí pod nohama,  či  zrání obilných klasů, ale časem se to zpravidla přejí i těm největším romantickým snílkům.

Ne, nejde mi o to nějak diktovat, co má kdo psát, ať si píše kdo chce co chce – každé dílko si svého adresáta najde a je jen na čtenáři, aby se sám rozhodl, co číst chce a co ne. Jenže on dnes vlastně nikdo skoro nic ani číst nechce, tedy aspoň jde-li o poezii. Pokud bych byl já ministrem kultury, šel bych na to tedy právě z toho druhého konce, ne od autora, ale od čtenáře – přemýšlel bych, jak k němu poezii dostat a on ať se pak rozhodne sám, čemu dá přednost.  Ne přes nějaké literární ceny a propagaci v médiích apod. Z takových prostředků se stejně nejmíň polovina vždycky nějak rozkrade v různých s tou kterou politickou stranou spřátelených píárových a reklamních agenturách, to se ani uhlídat nedá, i kdyby byl ministr sebepoctivější. Když už ty omezené zdroje nějak účelně využít, tak jedině tak, aby došly tam, kam dojít opravdu mají. A šel bych na to logicky. Většina lidí čte stále ještě raději tištěné věci, než třeba na čtečkách či na monitoru. Zvolil bych tedy klasický papírový nosič. Ovšem jak tento papírový nosič dostat k lidem hromadně tak, aby ho nehodili rovnou do koše nebo v lepším případě do tříděného odpadu, jak jsou zvyklí u různých papírových letáků, které už skoro nikdo nečte a rovnou je vyhazuje? Vázanou knížečku v tvrdých deskách by asi většina lidí jen tak nevyhodila, ovšem takový rozpočet žádný ministr kultury nikdy nevyboxuje, aby to mělo vůbec smysl a dostalo se na co nejvíc básníků k vytištění (ne zase jen ty klientelisticky nějak vyvolené) a potažmo i jejich potenciálních čtenářů.  

No, nebudu vás napínat – bylo by potřeba oprostit se ještě víc od stávajících stereotypů myšlení a uvažování, avšak nehledat nic komplikovaného, vždyť především v jednoduchosti je přece síla a ta nejlepší řešení často máme přímo před očima, jen je zkrátka pro všechna možná klišé, v nichž jsme už za léta svého života uvízli, nevidíme. Přitom stačí položit si dvě jednoduché otázky – kde lidé často používají papír, který by stačilo jen vhodně potisknout,  a kde nejvíc čtou. Přihořívá? No jistě – je to přece tak jednoduché! Navíc tomu nahrává i neustálý pokles nákladu novin, které lidé dosud četli na toaletě nejraději a často tak už nemají ani během těch kratších či i delších minut, kdy mají kousek toho vzácného času jen  pro sebe a své rozjímání, co číst. I formát toaletního papíru je přece jak stvořený pro poezii – verše jsou zpravidla mnohem užší, než je obvyklý prozaický rozměr A 5 a jemu podobné a většina básníků by se jistě ráda toaletnímu členění svých veršů přizpůsobila, pokud by dostala takovou možnost doslova masového šíření svého díla. Takový toaletní papír by dokonce nemusel být rozdáván lidem zdarma, stačilo by odpustit výrobcům, kteří by na něj tiskli básně současných autorů, DPH, která dnes činí 21% z jeho ceny, čímž by se jeho výroba nijak neprodražila a naopak  by takový toaleťák mohl být ve výsledku pro spotřebitele dokonce levnější než ten nepotištěný. Tak by se básně naprosto přirozenou cestou dostaly téměř do každé domácnosti, a po přečtení by z ní podobně přirozenou cestou i odešly a vznikal by tak prostor pro stále nové autory a nová díla. Výrobci by byli nuceni průběžně své výrobky i po obsahové stránce inovovat, protože čtenáře by ani nebavilo číst stále dokola jen ty samé básně či básníky, a tím by dostaly i nové talenty neuvěřitelnou příležitost. A těm, co by šli nejvíc na dračku, by nakonec výrobci začali z vlastní iniciativy platit i autorské honoráře, aby si je ve svém týmu podrželi. Autoři by tak nemuseli za vydání svého poetického toaleťáku platit, ale naopak by se konečně zase začalo platit i jim a mnozí by si tak mohli dovolit časem i luxus se psaním toaletní poezie živit. Nehledě k tomu, že by se snažili psát především to, co zaujme lidi, nikoliv jen poroty, takže by na tom vydělal i samotný toaletní čtenář. A těch pár miliónů, o které by stát z odpuštěné DPH přišel, by ve srovnání se zhruba 100 – 200 ročně rozkradenými miliardami  při nejrůznějších veřejných zakázkách nehrálo žádnou podstatnou roli, politici by o své obvyklé zpětné provize nijak nepřišli a mohli by tím pádem takový nápad dokonce podpořit. A ještě by jim to možná vyneslo i nějaké volební body.

Nebudu do detailu ve svém fejetonu pro nedostatek místa již rozvíjet tento radostný scénář, jistě sami cítíte i další potenciál, který to v sobě má. Jen náklady poezie by se mávnutím proutku zvýšily ze stovek kusů skromným odhadem na statisíce až miliony a také i ministerské a jiné ceny za poezii by se mohly udělovat zcela objektivně na základě jednoduchých statistických čísel prodejů toho kterého autora, mimo jakékoliv pochybné poroty složené a rozhodující na principu „já na bráchu, brácha na mě“. Geometrickou řadou by se jistě zvýšil i počet samotných nadějných autorů, usilujících zprvu dostat se na toaletní papír zcela zdarma bez nároku na autorský honorář, protože vidina budoucího úspěchu a následného zbohatnutí by je hnala k tvůrčí činnosti místo do heren a opiových doupat. A kde je velká základna a tím pádem i velká konkurence, rodí se z takového soutěžení i skuteční velikáni. Jistě bychom se tak časem dočkali i dalších nositelů Nobelových cen za literaturu, kterých máme (nejen) na tomto poli ve srovnání se světem dosud tak žalostně málo – vlastně zatím jen jednoho.  Vždyť by se daly tisknout i anglické překlady a exportovat tak naše nadějné autory i do světa s vidinou téměř zaručeného úspěchu. A podobných kladných multiplikačních efektů pro českou literaturu, zvýšení kulturnosti českého národa a tím i jeho konkurenceschopnosti ve světě byste sami našli jistě ještě celou řadu.

Tento svůj nápad zde tímto dávám v zájmu české literatury bezplatně v plen, vzdávám se předem jakýchkoliv autorských práv k němu a  jsem rovněž  připraven, pokud se nenajde jiný vhodnější dobrovolník, podstoupit i první průkopnickou cestu od rotačky až do záchodové mísy.

Praha, 29.7.2015

https://www.youtube.com/watch?v=-Hwo5MnJBBk