O depresích slona z porcelánu

Slon: Víte, já vím, že si o mně budete myslet, že jsem se pomátl, ale není to tak docela pravda. Ptal jsem se spousty svých známých a většina si myslí to samé. Ať už to byl čtyřlístek, padající hvězda, pavouček, střepy, nebo snad můj kámoš kominík, všichni si alespoň jednou položili tu prokletou otázku: „Proč zrovna já mám přinášet Štěstí?“ Věřte mi člověk by si mohl myslet, že je to krásná práce. Jen tak si přinášet Štěstí je ale celkem námaha. A co teprv, když je ten člověk naprosto beznadějný případ, to už je něco. Chápete, já rád přinesu štěstí někomu, kdo si to zaslouží, ale musí mi do toho trochu nahrát Osud a alespoň maličko taky Náhoda. Jenže s Osudem já nemám moc dobré vztahy. Ostatně jako nikdo jiný mého druhu. Z nepochopitelných důvodů si právě tento Osud oblíbil Lásku. Přitom ta je tak totálně bezcitná, že je to snad horší než s Nenávistí. Nenávist totiž nemění nálady, pořád jenom je, ale ta svině Láska to dělá fikaně. Nejdřív je to samý ti ti ti ťu ťu ťu a pak pic! A mně je pak těch chudáků líto. No ale abych se vrátil k tomu mýmu problému. Myslím si, že celej tenhle systém je úplně pošahanej. Víceméně na to má obrovskej vliv ta Náhoda. Náhoda je totiž žena Osudu. No a je to taková ta megera, co si dělá co chce. A nás nemá moc ráda. Děláme podle ní tu „podřadnou práci“. Jsme dělníci, ano teď jsem na to kápl, jsme dělníci. My prostě to Štěstí jenom roznášíme. Ještěže alespoň to Štěstí má rozum. Je víceméně spravedlivý, každýmu dá od sebe kousek, a dávkuje se po troškách, takže ho obvykle máte ve větším, či menším množství, po celý Život. Chcete vědět, co si myslim i o zbytku tohohle prapodivného systému? Nejen o tom Životě, ale třeba o Smrti, Zlu, Lhostejnosti, Závislosti, Času, Duši, Důvěře, Zradě, Pravdě, Radosti, Smutku, Kráse a dalších veledůležitejch??

Šokovaný psycholog: Snad možná jindy.. Nejdřív se z toho musím vzpamatovat.. Až na příštím sezení.