Milovali se, ale osud je rozdělil

,,I ta největší láska je jen malou náhradou za tu první,, jeden básník kdysi vyjádřil své myšlenky a zkušenosti do této jednoduché citace, v níž je ovšem skryto tolik pravdy.Může v ní být skryto také velmi bolesti a ran života, které básníkovi uštědřil život.V jeho životních osudech se také může odrážet jemné ,,první,,doteky lásky, které ho kdysi hladily po tváři tak moc jemně.....a přitom síla vášně nedovolovala mu nikdy zůstat v klidu....Když se dotýkal jejich rtů, jako by ho v náručí andělé vynášeli do nebe, když ji hladil, chtěl stále víc cítit svůdný žár jejího těla....byli št‘astní....tak moc št‘astni....pak ale mu dala sbohem.....prý je mladá...a neví co cítit má....stáhl se náš básník do sebe.Bylo to jakoby mu kopím probodla hrud‘, snad raději by zvolil tento trest...raději by trpěl bolestí, ale nesměla by být přítomna....nechtěl nikdy, aby viděla jak trpí...Plakal sám v rohu a potichu, aby ho neslyšeli.Nikdo nebyl v pokoji, ale měl pocit, že se nemůže schovat nikde....Pokládal si otázku:,, Měla mě ráda?,,
Byla tak mladá...a přesto, aniž o tom věděla v jediný okamžik ztratila někoho, kdo ji miloval a ona už pak nikdy nenalezla někoho, jenž by před rozjeté auto raději skočil sám..skočil celým svým tělem, kdyby jen malá naděje byla, že ji auto třeba jen malou bolest způsobí...tak ji miloval...avšak byli mladí...vzájemně se odloučili...
O několik let později...: Dívka, v tu dobu již vdaná procházela se po pobřeží jednoho splavu a v dáli spatřila parník.Noc se prolínala s temnotou a cestu ji prosvětlovaly malé třpytící se hvězdy.Byla to stejná noc jako jejich prvního polibku...viděla, jak leží vedle sebe u splavu držíce se za ruce a on ji pak líbá.Každý kousíček jejich těla přitom se setkává.Byl to první polibek....a zároveň ten nejkrásnější jejího života...neodolala si sednout alespoň na chviličku na pobřeží.V očích se jí objevovaly slzy, byla tak sama, jako by ty roky neutekly, jako by byla ted‘ s ním....až ted‘ ho milovala ale věděla, že ho miluje....věděla to....pak ale ji někdo zakryl oči, mám Tě ráda..., mami, byla to její dcerka....vzala ji za ruku a odešly.....cestou se dívala jinam, nebot‘ slzy stále se táhly po její krásné tváři....O hodinu později tam přišel....chodil tam každý den ve stejnou hodinu, protože taky nezapomněl...ale nepotkali se nikdy...