Sourozenecká láska

Sourozenecká láska

Každý rodič určitě zná to klidné nedělní odpoledne, kdy se jejich malé děti radostně objímají v pokoji a tiše si hrají. Nechci se nijak vychloubat, ale u nás je to takhle každý den. Vždy si ve škole jen nervózně podupávám nohou a nemůžu se dočkat, až budu doma. Je to nádherný pocit, když se celí utahaní vrátíte ze školy a doma vás čekají vaši roztomilí sourozenci, kteří se k vám, hned jak vás uvidí, rozběhnou a pusinkami vám dávají najevo, jak vás mají rádi. Mezi tím, co mě takhle vítají mí dva malí bráškové, rodiče sedí v jídelně a láskyplně se drží za ruce. Až budu velká... rozhodně chci mít takovou rodinu.
Také se vám radostně rozskočí srdce, když nenápadně přiložíte ucho na dveře od pokoje svých sourozenců a slyšíte jak si povídají?
„Na Martine, puč si mé červené autíčko. Celý život sním jen o tom, že ti ho půjčím.“
„Né Jardíku. To je od tebe hezké ale já mám to své a to mi stačí. Mám tě rád.“ Celý rozhovor vždy zakončí pevným objetím. Já se pak celá šťastná usadím na pohodlnou pohovku v mém pokoji a jen čekám, kdy mi sem mamka přinese mou malou sestřičku, které je teprve rok. Moc ráda ji hlídám. Vlastně skoro nedělám nic jiného. Jsme skvělá parta! Moc bych si přála, abych měla ještě další sourozence. Mám své dva bratříčky a sestřičku ráda, ale znáte to, čím více dětí, tím je v domě více klidu a hlavně pořádku. Vždyť od čeho děti jsou. Jarda s Martinem celý den jen chodí po domě a pomáhají mamce. Potom se bok po boku jdou dívat na televizi, při které si ochotně rozdávají sušenky. No a když si občas k večerníčku zapomenou vzít kakao, ráda jim ho připravím.
Na světě přeci neexistuje člověk, který by se rád nestaral o své sourozence. Sourozenecká láska je velice silné pouto. I když nám občas připadá, že je jen z papíru.
Teď už je ale ráno a já se probouzím ze svého krásného snu. Do pokoje mi vtrhne má sestra a místo vlepení polibku na tvář, mi vlepí pohlavek a začne se smát. Inu, ne každý sen trvá věčně!