Ruské kolo

Stáli jsme spolu vedle něj.
Vedle velkého a majestátního ruského kola.
Tak jsme tam stáli, sami, v teplé červnové noci a sledovali ho, čekali.
Vlastně jsme nebyli tak úplně sami.
Okolo nás bylo vlastně docela hodně lidí.
Všichni čekali.
Ta obrovská fronta se táhla až ke konci ulice.
A tu se zjevila.
Víla z mých snů!
Tak nádherná a dokonalá.
Dlouhé rovné černé vlasy, modré oči, snědá pleť a plné rty.
Štíhlá a vysoká. Dokonale proporční.
Říkal jsem si, přál jsem si, kdyby tak na mě promluvila. A ona se zastavila.
Otočila se ke mně.
Panebože, že by se vyplnilo mé přání?
I má společnice si toho všimla.
Výraz udivení se jí zračil na tváři.
Ta víla se na mě podívala těma svýma modrýma svůdnýma očima a zeptala se: "Vy stojíte ve frontě na kolo?"