Jsi jenom můj!

Naštvaně ho odstrčila z cesty a zaběle utekla, proběhla kuchyní, kde si matně všimla štosů papírů ležících na desce kuchyňského stolu, vběhla do chodby, rychle otevřela venkovní dveře a chtěla běžet ještě dál, ale najednou jí vypověděly síly. Zabouchla za sebou dveře a na verandě se opřela o dřevěné obložení stěny. Veliké, horké slzy naprostého vyčerpání a ponížení jí volně stékaly v malých potůčcích po tváři. Vůbec si neuvědomovala, jak je krásně! Foukal jemný, vlažný větřík, slunce pomalu zapadalo za kopec na západě a všude kolem voněly květiny. Za nor,málních okolností by se nadechla z plných plic, sunadala by si sandály, které tolik nenáviděla a rozběhla by se zběsile po louce. A smála by se. Smála by se tomu, jak málo jí stačí ke štěstí. Nikdo by jí sice nechápal, nikdo by nechápal, že člověk může být šťastný, ikdyž k tomu nemá důvod. Jí ke štěstí stačila právě tahle chata. Milovala jí. Strávila zde každé prázdniny svého dětství a ani ve snu by jí nenapadlo, že se jí jednou tady stane tohle! Ani ve snu by jí nenapadlo, že jednou se tady zamiluje, nešťastně zamiluje... Z úvah jí vytrhl právě On. Ještě včera mu říkávala "můj Alex" , ale dneska? Dneska je to už prostě "on". Přistoupila k ní a začal jí hladit po tváři. Kdyby to udělal ještě včera, tak by asi začala příst jako kočka blahem, ale dneska? Po tom co jí udělal? Rozčileně mu ruku setřásla a otočila se k němu zády.
"Kláro, co je ti přece?! Neplač, trhá mi to srdce! Smím alespoň vědět, co jsem ti udělal? Proč si na mě naštvaná? Ach, Kláro! Tak mě přece netrap!" jeho tichý, podlízavý hlas se jí hnusil. Prudce se otočila a vtiskla mu na tvář pěkný a určitě taky pěkně bolestivý políček.
"To bylo za co?" zeptal se jí téměř šeptem. Na malý okamžik silně zalitovala, že to udělala... Potom si znovu vzpomněla na dnešní ráno a lítost byla ta tam.
"Za co? Ty máš ještě tolik drzosti se mě ptát za co to bylo? Nehraj si na hloupého Alexi, já ti na to neskočím! tentokrát už ne!" po těchto slovech se jí zatočila hlava. Rychle a vrávoravě přešla verandu a sedla si na lavičku na protější straně. Chvíli tam jen tak stál, otočený k ní zády, neschopný slova. Ramena se mu třásla, asi plakal. "Tohle na mě nehraj chlapečku, na to já ti nenaletím!" pomyslela si. Potom na ni promluvil. Snažil se, aby jeho hlas zněl vyrovnaně, ale moc se mu to nedařilo.
"Aha, asi už víš co máš na mysli. Tobě vadí, že nejsem z tak bohaté rodiny jako ty, že? Takhle je to tedy, aha! No, tak to je potom dobře, že si mi ukázala svou povahu tak brzy! Později by to možná bolelo ještě více!"
V uších jí začalo zvonit, před očima se jí setmělo. Měla co dělat, aby se ovládla a nevrazila mu ještě jednu. Chtěla své emoce, pokud možno, udržet co nejvíce na uzdě. Nechtěla padnout tak nízko, aby začala jančit. To opravdu nechtěla, ale šlo to tak těžko...! V duchu si pomalu napočítala do deseti, zhluboka se nadechla a vydechla. Spočítala všechny laťky plotu. Teprve potom se cítila natolik uklidněná, aby nezačala vyvádět a odpověděla mu.
"Ne, to tedy ne! Tohle jsem na mysli ani náhodou neměla! Víš moc dobře, že tě miluju, tedy že jsem tě milovala i když si byl chudý a milovala bych tě i kdyby si byl třeba bezdomovec!" poslední slova vykřikla a potom už to nedokázala. Rozplakala se. Znovu a tentokrát ještě usedavěji. Velkými ráznými kroky přišel k ní, přisedlnul si k ní a objal jí kolem ramen. Neměla sílu mu odponovat a tak se jenom oddaně schoulila do jeho náruče.
"Tak v čem je tedy problém Klári. Víš moc dobře, že tě miluji nadevšechno na světě! V čem je tedy problé, řekni mi to prosím!"
Znovu jsem mu naletěla, pomyslela si a vyvlékla se mu se sevření. Vztala z lavičky a pomalým krokem se vydala po louce směrem k potoku. Už prostě neměla sílu, vést dál tento prapodivný rozhovor a tak doufala, že už jí nechá, že za ní nepude a že navždycky zmizí z jejího života. Ale spletl se. Slyšela ho, jak jde za ní a cítila jeho upřený pohled ve svých zádech. Ach ne to nezvládnu, pomyslela si. U potoku se zastavila. Celou cestu šli mlčky a napjatá atmosféra mezi nimi by se dala krájet. Klára si ztěžka sedla do trávy a rukama si objala kolena.
"Tak co je za problém?" slyšela jeho hlas, jak se jí ptá, slyšela tu zoufalost v jeho hlase a rozhodla se nad ním slytovat.
"Nehraj to na mě Alexi! Proč si mi o tom nepověděl? proč mě tak trápíš? Copak nevíš, jak mi tím ubližuješ? Nech mě už! Běž už! Já už to nezvládnu! Proč mi to děláš?" opřela si hlavu o kolena a nechala, ať jí slzy zmáčí její oblíbenou, květovanou sukni s volánky, kterou si dneska oblékla přes starorůžové legíny k tmavě modrému tričku.
"O čem to mluvíš? Kláro, kruci! Přestaň už chodit kolem horké kaše a řekni mi to, nebo mi pukne srdce! Tak bude to?" jeho hlas zněl tak vyčerpaně, tak oddaně a zároveň tak zoufale a naštvaně, že se rozhodla, že ho nebude dál natahovat a řekne mu to, co už dávno utrčitě ví.
"Alexi, ty víš moc dobře o čem to mluvím, tak to na mě nehraj, já ti na to neskočím! Dneska jsem byla u vás, chtěla jsem dát tvojí máme - paní Brožové - ty vajíčka co nám půjčila a slyšela jsem, jak se baví s paní Kudláčkovou o tobě Alexi! Už to vím, vím všechno! nemusíš to tajit!"
Alex se zatvářil nechápavě. Dobře to na mě hraje, pomyslela si.
"A copak říkaly ty dvě staré drbny tak hrozného, že tě to tolik rozčílilo?" zeptal se s kapkou ironie v hlase.
"Co říkaly? No, v podstatě nic, jen paní Brožová se jaksi zmínila před paní Kudláčkovou, že máš plnou hlavu svojí holky! A ona je prej ráda, že už si konečně přestal myslet na ty svoje motorky a začal se trochu zajímat o holky, to říkala! To si mi to kruci Alexi nemohl říct, že máš holku? Proč mě tak trápíš? Celé léto trávíš se mnou, říkáš mi takové sladké řečičky, necháš mě ať se do tebe zamiluju a ani mi neřekneš, že máš holku! Ach Alexi!" teprve teď si Klára uvědomila, jaká je jí zima. Slunko už zašlo a nad potokem se snášela černá tma. To povátné ticho rušily jen dvě věci. Tou první věcí bylo skoro tiché kvákání žáby někde v dálce a tou druhou věcí byl Klářin vzlykot a drkotání zubů ze zimy. Na letní večer bylo opravdu zima! Asi bude pršet, pomyslela si Klára nepřítomně. Potom uslyšela, jak se Alex zasmál. Byl to takový ten krátký, hrdelní a nucený zvuk. To jí rozčililo!
"Co ti jako na tomhle přijde vtipného! Já si myslela že mě miluješ! Zamilovala jsem se! Proč jsi mi to udělal? Proč si mi neřekl, že máš holku?!" vykřikla rozčileně.
Alex nic neřekl. V matném světle si Klára všimla, jak se pousmál a pomalým, loudavý krokem k ní došel. Sedl si vedle ní a Klára s naprostým údivem sledovala, jak si nenuceně sundal svou koženou bundu, ve které vypadal tak sexy a přehodil jí ji přes ramena.
"Je tu zima, ať nenastydneš..." zašeptal potichu. Klára byla tak šokovaná, že nebyla schopná slova. Co to má znamenat?! Už se nadýchávala, že mu z plných plic řekne , co si o něm myslí, když ucítila jeho hebké rty na těch svých. Po téhle chvíli toužila celé léto! Prostě mu nedokázala odponovat! Pro tu chvíli zapomněla na všechno na světě a pomalu mu své ruce zapletla za jeho krkem. Ten pocit blaženosti vydržel sotva deset sekund a ona si uvědomila, co jí to vlastně provedl a tak se rychle odtáhla. On jí ale nenechal promluvi. Slova se ujal on.
"Ty můj blázne medový! Nesmíš věřit všemu, co se říká! A to tě nenapadlo, že tou holkou moje mamka třeba myslela tebe? Vždyť s kým jiným jsem trávil každý den svých prázdnin? No? Jasně, že myslela tebe, ty můj blázínku!" chraplavě se zasmál a potom dodal vážným hlasem:
"Mluju tě Kláro, jseš to nejhezčí, co mě na tomto světě potkalo, seš moje pohádková víla, která z každého okamžiku vytvoří kouzelnou chvíli a já si nedovedu představit život bez tebe. Slibuji ti, že žádná jiná, než ty není! To by ani nešlo, vždyť tě miluju! Věříš mi?"
"Jo," hlesla a potom jí hlas naprosto vypověděl služku a ona se nechala znovu oddat jeho polibkům. Jak mohla být tak blbá a tak ho obviňovat? Hned jí to mělo být divné, vždyť on by jí tohle přece nikdy neudělal!
"Ode dneška sii už jenom můj," zašeptala mu do vlasů, když se od sebe, celí udýchaní, na chvíli odtrhli.