Samotní s láskou

Náš život je plný hledání a touhy. Celý život hledáme…hledáme a toužíme po štěstí, úspěchu nebo úžasné práci. Všichni hledáme, ale ať už ji najdeme nebo ne, ze všeho nejvíce všichni toužíme po lásce. Doufáme, že jednoho dne ,dříve či později, najdeme dokonalého partnera. Osobu, která nás bude milovat, chápat a podporovat. Osobu, vedle, které budeme zbytek našeho života usínat a probouzet se. Osobu, jejíž srdce budeme nosit v tom svém.
Ale je to doopravdy možné? Existuje někde v tomto obrovském světě člověk, který se k nám dokonale hodí? Mohou být dva lidé stvořeni jeden pro druhého? Možná, že ano. Ale co když jsou tito lidé od sebe vzdálení půlku světa a nikdy se nepotkají? Mají potom zůstat sami? Když nám náš partner nebude jen v jedné věci vyhovovat, máme vztah s ním zahodit a hledat někoho více dokonalého? Ne, to si nemyslím. Myslím si, že se můžeme pouze přiblížit k dokonalosti a také, že mnohem více než na osudové lásce záleží na toleranci, přizpůsobování se a vytrvalosti.
Dnešní svět, tato doba, ve které žijeme lásce nepřeje. Lidé mají strach. Obavy z toho, že zůstanou sami. Chybí jim odvaha a síla hledat novou lásku. Raději zůstávají ve vztazích, kde jsou nešťastní a utrápení, ale nejsou sami. A je to pochopitelné. Představte si, že někoho potkáte a zamiluje te se do něj. Zpočátku je váš vztah krásný, všechno je tak nové a neprobádané a stále se mátě čemu smát, povídáte si do noci a myslíte si, že spolu zůstanete celý život. Ale časem zjistíte partnerovi chyby a on zjistí vaše a ty růžové brýle, které máte na očích se pomalu, ale jistě rozplynou. Milovat,myslím, doopravdy milovat není lehké. Protože milovat někoho znamená, milovat nejen to dobré, ale i tolerovat to špatné. Samozřejmě je snadné milovat její nebo jeho skvělý smysl pro humor, krásný úsměv, ohleduplnost nebo umění vždy vás překvapit. Ale co jeho/ její tvrdohlavost, žárlivost, urážlivost? Člověk se musí naučit, aby dokázal na tom druhém tolerovat jeho nedostatky. Když je vztah harmonický, tak se oba snaží potlačovat své chyby a zároveň tolerovat ty partnerovi, takový vztah potom může být šťastný. Bohužel to tak vždy není. Je to stále ještě láska, když se kvůli tomu druhému změníte tak moc, že zapřete sami sebe jen aby jste váš vztah udrželi pohromadě? Všichni ze sebe strhávámemalinkaté kousíčky, abychom lépe padli k tomu druhému. Musíme občas něco obětovat, čas od času neříct svůj názor nebo někdy raději sklopit oči. Ale co když to nejsou jen kousíčky? Co když jsou to velké kusy, které z nás odpadávají? ? Co všechno jsme schopni pro toho druhého obětovat? Naší hrdost, nezávislost, úctu k nám samým? Jsme to potom stále ještě my? Kolik kousků z nás zbylo? Když už nám i naši přátelé říkájí, že nás nepoznávájí znamená to jen kousíček k tomu, že až se večer podíváme do zrcadla spatříme jen nezmámou utrápenou tvář.
Můžeme vypilovat své ostré hrany, zahladit své nedostatky. Ale když ze sebe strhneme příliš velké kousky, přestáváme to být my. A náš partner nemiluje nás, zbožňuje jen přelud, který se z nás stal. A tak buďme odvážní, najděme v sobě sílu jít dál a znovu hledat lásku. Věřme, že na své cestě nikdy nejsme sami. Vždyť člověk byl stvořen k mnoha věcem, ale k samotě určitě ne.