Pozdní láska

Pozdní láska



Jsem zhrzena a zároveň i pokořena, co naplat, život se valí dál.
Začalo to tak nevinně. Do firmy nastoupil nový brigádník negrigádník. Hned bylo vidět, že je přijat na hlavní pracovní poměr.S porovnáním sebe, která už v téže firmě pracuji na nejnižším postu dělníka, docela dobrý počin. A jak už to bývá, v první chvíli nevěděl, kam dřív skočit. My zbývající jsme byli zvyklí na své rituály, tak nám ani nepřipadlo divné, že jsme nováčka moc neobskakovali. Nakonec jsem se ho ujala já, prohodila po chvíli několik slov, nabídla mu jablko a možnost uvaření kávy nebo čaje.
A tak se také stalo, že jsem opětovala úsměv, pohled do očí a pomalu nabírala svou ztracenou osobnost. S novým kolegou nás dělilo jen pouhých devatenáct let. Někdy jsem si říkala, co to děláš, že se chováš nenuceně, přirozeně, že ukazuješ svou duši a jsi na stejné úrovni jako mladý, nezralý žabec?!
Zkrátka musím říci, že jsem začala ráda chodit do práce,těšila se na každý den a získávala stále větší životní prostor. Často jsem se nechala slyšet, že má dobrou energii, která je pozitivní a pomáhá mně dávat dohromady mou pošramocenou dušičku. Ne, že bych byla nějaká chuděra, ale v kolektivu mužů jsem se nechala přimáčknout a nebyla sama sebou. A najednou přišel tenhle mladíček a vyvolal u mne takový nárůst sebevědomí a pocit, že mám nejlepší léta před sebou.
No, bylo to celé zlaté. Navíc hýřil vtipem, do kterého jsem se ráda zapojovala. Tahle pěkná pracovní pohádka trvala skoro tři měsíce než přišlo něco,co se dá nazvat zkrat!
Prostě jeden den byl obvzlášť vydařený, tak se nedalo poznat, kam až zašla legrace a kde je realita. Byla jsem zaskočena přemírou tlaku na tělo a tak jsem slyšelo i to, co možná nebylo vyřčeno. Zaútočila jsem na kolegu jako zmije písečná. Pak jsem hrála dále svou hru na uraženou, ale ve skutečnosti jsem se nijak nezlobila. Prostě jsem dělala štráchy jak jsem často na pracovišti slýchávala. Za ty tři měsíce jsem do uší dostávala úplně jiný slovník slov, než na který jsem byla dříve zvyklá. Nechci dlouze popisovat, co se zásadního mezi mnou a mladým mužem stalo, ale druhý den to ihned po ránu jiskřilo a vyústilo v katastrofu. Když si ostatní z nás dělali legraci,předešla jsem je a rázně uzemnila svého kolegu, který pocítil jak sám přiznal, dvojitou agresivitu mého jednání.A s tím on absolutně nepočítal, protože mě považoval za slabou jemnou ženu, která mávnutím proutku zničila jeho upřímný přátelský cit. V momentu jsem byla jako žena pošlapána a odhozena na samé společenské dno. Kolegové nejprve tiše poslouchali, ale poté, co jsem opustila místnost, se dali do debaty, kterou raději podrobně nepopisovat. Dotkla jsem se kolegových mladých citů, plných ideálů o ženách. Najednou bylo všechno pryč a to ponížení, to se prostě neodpouští. Necítím se uražená, už jsem se s hrubostí v různých podobách dočkala. Vím jen, že jsem si uvědomila jak je krásné mít na pracovišti někoho, na koho se těším, maluji si ústa nebo používám parfém. To všechno ve mně zapálil můj mladý kolega, který mně vsugeroval, že stáří je stav ducha. Když už tuto pochodeň ve mně zapálil, je třeba ji udržovat aby její oheň hořel dál. I z malých uhlíků se rozdmýchá veliký požár. Požár přátelství a ne si z něho sypat popel na hlavu. Nevím, kam to všechno popluje, ale jisté je, že jsem v sobě objevila radost, lásku a pro tu je třeba udělat cokoliv aby neproklouzla mezi prsty. Chvíli ji zastavit, nastavit ji svou tvář a nechat se něžně pohladit.