První polibek

Myslím, že první polibek patří mezi jednu z věcí, na kterou nelze zapomenout. Zvlášť jestli je originální a zároveň poslední..
Bylo mi patnáct let, lezlo na mě jaro a zoufale jsem toužila po tom, mít se ke komu přitulit pod rozkvetlou třešní a mít někoho, kdo by se se mnou procházel za cvrlikání cvrčků po louce plné květin. Asi jsem vypadala tak moc zoufale, že se kdosi nahoře rozhodl, že mi teda někoho sešle, abych dala pokoj.
Seslal mi úplně toho nejdokonalejšího a nejkrásnějšího kluka. Jmenoval se Honza, byl o tři roky starší, měl úžasné modré oči, a když se smál, dělaly se mu dolíčky na tvářích.
Jedno slunné odpoledne jsme se společně procházeli kolem řeky. Počasí bylo úžasné, on byl úžasný a já byla zpocená jak dveře od chlíva, ale maximálně spokojená.
Po chvíli jsme se zastavili a dívali se jak plyne voda v řece..Krásný okamžik..Najednou se na mě zadíval a objal mě. Zahleděla jsem se do jeho modrých očí, podlamovala se mi kolena, myslela jsem na to, jak pihatá a zpocená jsem a on se pořád tak krásně díval..úchvatná předehra k polibku.. A pak řekl: Asi smrdím potem, co?
Jeho bezprostřednost mě uchvátila natolik, že jsem si dřepla na kámen a civěla na řeku, která na rozdíl ode mě mohla utíkat pryč. Taky bych v tu chvíli nejradši utekla. Bylo to, jako by si ze mě utahoval.
Pokusil se o smír, sedl si ke mně a začal mě hladit po rameni..V tu chvíli jsem mu byla schopná odpustit cokoliv- ostatně jako vždy…
Potom jsme kráčeli ruku v ruce zpět na konec cesty. Opřel se o kolo a znova se na mě zadíval..Přitáhl mě k sobě..Věděla jsem, že teď to přijde, že tohle je ten okamžik..Nevěděla jsem co s rukama, co říkat, jak se tvářit, polévalo mě horko, chtělo se mi zvracet…A v tom se to stalo…Prudce přitiskl své rty na mé a vtlačil mi jazyk do úst… Nemohla jsem to vydržet..Odtáhla jsem se a bezmyšlenkovitě plácla: Fuj, to bylo ale nechutný… Načež jsem se začala své poznámce nehorázně smát..Smát je slabé slovo.. Dostala jsem záchvat smíchu, šla jsem do kolen.. A on tam stál, naprosto bez výrazu, hleděl na mě…V tu chvíli mi došlo, že jsem asi zase tak vtipná nebyla a začala jsem se omlouvat…
Omluvy nestačily a dlouho jsme se neviděli.
A co z toho vyplývá?? Při líbání pro Bůh mlčte! Ať nepřijdete o dokonalého kluka s modrýma očima a dolíčky v tvářích jen kvůli tomu, že v jedinečnou chvíli nedokážete držet jazyk za zuby.