Poetista

Teď by sis mohl sednout vedle mě a chytit mě za ruku. Dává mi to pocit bezpečí. Vážně už se nebojím.
A když mi projíždíš prsty vlasy, jsi milionkrát jemnější než hřeben. Vždycky do nich zabloudíš nosem a přivřeš oči jako kocour, který spokojeně přede. Víš že se mi to líbí?
Někdy, když se ti podívám do očí, roztáhneš rty do širokého úsměvu a v očích se ti objeví jiskra. Už jsem se toho několikrát lekla. Ne že by to bylo zlé. To ne. Jen se nejspíš bojím toho, co si myslíš.
Moc dobře si uvědomuješ co se mnou dělají tvé pohledy. Asi tě baví dostávat mě do rozpaků...
Pokaždé, když se ti schoulím do náruče jako malá holka, přijdou mi všechny problémy malé a nepodstatné. Celý svět se zastaví v jednom okamžiku. V hlavě mi utichne a já přicházím na to, jak je asi člověku, který neslyší. Můžu zavřít oči, vnímat pohyby tvých rukou na mém těle a mlčet.
Dokázala bych věrně po tvém boku imitovat hru na nekonečný příběh.
Kdybych ti řekla všechny ty věci okolo - stejně bys mi nevěřil. Třeba bys to pochopil. A nebo by ses mi  vysmál. A proto to nechám uzavřené v sobě. Tak, jako to dělají lidé, kteří své věcí balí do krabic, když si s někým řeknou sbohem.
Připadám si teď jako umělec. Umělec, který je umělcem jen pro svou malou duši, kterou chlácholí hezkými slovy. A teď, když to víš, můžu konečně napsat tečku. A ty, kdybys chtěl, mohl bys k ní připsat ještě dvě.