Morální kocovina

Moje chování je vrchol stupidity… Nedobytnější pevnost byste v kraji hledali jen těžko. Stavím sama sobě Alcatraz a tvářím se, že je to v pořádku. Bohužel není. Nedokážu pustit za zdi nikoho, kromě JEHO. Člověka, který si mě neváží a Sanfranciský záliv přeplave jen, když se mu to hodí. A co hůř, přistihla jsem sama sebe, jak stavím mosty, aby nemusel vynaložit tolik úsilí při překonávání vodstva. Měla bych je všechny spálit. Měla bych se jako Locika ladně vyklonit z jednoho z oken a doprostřed mostu vrhnout granát, který by na třísky rozmetal vše, co mě poutá k pevnině. Ale nejde to. Granáty mi došly a tak nezbývá nic jiného, než se kochat tím, jak se most prodlužuje. Kochat se tím, jak postupně roste, tím jak se jedna část slučuje s další, jak do sebe zapadají a zlověstně se blíží pomalu ale jistě k branám. A i když bych si tajně přála, abych je mohla vyhodit do vzduchu, bojím se dne, kdy ON sám škrtne sirkou….

Co z toho vyplývá? Granáty by se zkrátka nemělo plýtvat! :)