Ve víně je pravda

S úderem patnáctého roku jsem začala vnímat sama sebe jako dospělou. Rodiče byli pochopitelně jiného názoru, ale paličatá puberťačka je jako rozjetý vlak - k nezastavení. A tak jsem začala snít o tom jak najdu toho pravého, nemusel to být zrovna princ. Samozřejmě měl mít oči jen pro mě. A potom měla přijít velká svatba, ještě větší dům se zahradou a spousta dětí. Dala jsem se do hledání. A světe div se, ani ne půl roku na to jsem ho skutečně našla. Sice si holil hlavu a po čase i nohy, hulil, ale já našla spoustu jiných pozitiv, která mě dokázala na čas uspokojit. Ovšem jen do té doby, než mi nasadil parohy. A tehdy jsem pochopila že to nebude ten pravý, ani budoucí otec mých dětí. V duchu jsem si odfrkla, že jsem přežila ty dva roky s plochým břichem - člověk se musí radovat z maličkostí, píšou to všude. 

            A tak jsem na chvíli stagnovala. Lízala jsem si rány a snažila se zakrýt díru v hrudi. Občas jsem se vydezinfikovala nějakou tou lihovinou, aby se neřeklo. Při jedné z dezinfekčních procedur jsem narazila na kluka, který mě na první ohled uhranul. Takřka černé oči, ještě tmavší vlasy a měl oči jen pro mě. Slovo dalo slovo a zase jsem v tom lítala. Všechno bylo nádherné, jak z hollywoodských pláten. Láska jako trám. Jen na mě neměl čas. Omlouvala jsem ho, bydlel přeci daleko a jezdil za mnou jak jen mohl přeci.  Omlouvala jsem ho do té doby, než nepřijel vůbec. Co se mu asi mohlo stát? Jedenáctá odbila, lampa ještě svítila... Pod ní dívka sedící, do mobilu civící... A pořád nic. Tenkrát jsem usínala s divným pocitem v žaludku, ale říkala jsem si, že ráno bude moudřejší. Bohužel, po probuzení nebylo moudřejší ráno a ani já. Jedenáctá opět odbila, lampa nesvítila... Ale pod ní dívka stále sedící a do mobilu civící. Vážně mě to přestávalo bavit. Otevřela jsem notebook a podívala se do zpráv, jestli se mi náhodou neozval alespoň tady. Nic. Co se zpráv týče, pusto a prázdno. Zato na hlavní zdi byla hotová kulometná palba. On.. Mého srdce šampion, svlečen do půl těla se dvěma dalšími kluky uprostřed klubu. Výmluva, že měl kámoš autonehodu a musel mu pomoct se pochopitelně minula účelem a šampion letěl.

            Hlavou mi blesklo, že bych si možná měla najít někoho staršího a moudřejšího. Stalo se a na internetu jsem narazila a velmi příjemného muže. Dělilo ho ode mě pět let, měli jsme kupu společných zájmů, ale bohužel jsme nesdíleli stejnou půdu pod nohama. Byl to voják a byl na misi kdesi v Africe. Mě, odhodlanou ženu, takový detail nemohl zaskočit. Věrně jsem mu psala možná dobrého půl roku. Sliboval mi, že až se vrátí, snese mi modré z nebe. A vrátil se. Bohužel mě ale čekala jen snůška keců. Našel si jinou, moc ho to mrzí, ale neuvidíme se. To, že ho ta jiná po čase omrzela a klepal opět na má vrátka je už jiný příběh.

            Ach jo... Tolik zmařených pokusů o dokonalý vztah. Dostala jsem chuť na všechno rezignovat. Možná se prostě nikdy nevdám. Nebudu mít velký dům se zahradou. Nebudu mít kupu roztomilých dětí. Budu mít ale něco cennějšího, sebeúctu. Proč trávit čas s někým, kdo po vás šlape? Budu sama a bude mi hej!

            Rozhodla jsem se, že na takovou velkolepou myšlenku bych si měla připít. A teď tu sedím, mezi stehny tisknu láhev vína a v pravé ruce bezmocně svírám vývrtku. Nejde otevřít. Možná bych přeci jen mohla ještě jednou zkusit štěstí.....