Podobenství o skříni

Říká se, že můžeme odpustit, ale nemůžeme zapomenout. Jenže jak můžeme někomu něco odpustit, když mu to nemůžeme zapomenout?
Abychom mohli v našem životě dát prostor novým věcem, musíme ty staré nechat jít.
Je to stejné jako s přeplněnou šatní skříní. Většinou v ní máme dost věcí, které nenosíme, a když, tak zřídka. Vybudovali jsme si k nim jakýsi vztah založený na vzpomínkách. U některých jde o vzpomínky hezké, u jiných ani nevíme, kde se tam vzaly. Jednoho dne, ale přijde čas, udělat ve skříni pořádek a staré věci poslat dál. Záměrně říkám poslat dál a ne zničit, protože se mohou hodit někomu jinému.
Stejně tak je to s bývalými vztahy. Pokud je budeme ve své mysli držet příliš dlouho, zaplní ji a už tu nebude místo pro nové. Jednoho dne pak otevřeme srdce jako skříň, abychom do něj mohli zařadit nový kousek, a najednou zjistíme, že není kam.
Navrhuji letecký den. Já jsem to vyřešila následovně. Vzala jsem papír a napsala na něj jména všech svých bývalých partnerů, kteří mi nějak ublížili. Napsala jsem jejich jméno, a co jim odpouštím. Například: „Michale, odpouštím ti, že jsi mi nikdy nezavolal, když jsi to slíbil…“. Na konec jsem napsala: „Přeji ti, abys byl šťastný, a propouštím tě ze svého života.“ Jednotlivé papírky se jmény a odpuštěním jsem vzala, znova si přečetla a pak symbolicky spálila. Když dohořel poslední papírek, cítila jsem se svobodná. Propustila jsem ze svého života stíny a pustila do něj světlo. 
Duchovní učitelka Louse L. Hay píše, že: „Odpustit znamená, vzdát se něčeho, nechat danou osobu jít.“ Dospět k odpuštění může být těžké. Někdy to trvá dny, měsíce, ale i roky. Myslím, že nezáleží ani tak na tom, jak se daný člověk provinil, jde spíš o to, jak moc jsme ho v tu chvíli milovali.  
Minulost nemá cenu schovávat na dno skříně, není totiž, stejně jako naše životy, bezedná.