Odsunutí na vedlejší kolej

Moje myšlenky pořád směřují tím jediným směrem. Tím směrem, kterým se upínat neměly. Jenže copak si jde něco takového zakázat, když Vaše srdce to nechce? Ale co srdce. Já to nechci! Nechci přestat myslet na to, jaké pocity jsem měla, když jsem byla s ním. Ten pocit, když jsem se cítila jako kterákoliv modelka. Když jsem měla pocit, že já dokážu vše. Pocit, kdy jsem se cítila nejšťastnější a zároveň nejsilnější holkou na světě..co holkou, člověkem...Jenže, kde je teď ten pocit? Zbylo mi prázdné místo, které se nedá vysvětlit...bez vysvětlení to bylo odsunuto na jinou kolej...byla jsem přesunuta na kolonku později...bezdůvodně...bez vysvětleni. Ale i tak mám v sobě pořád ten pocit naprostého bezmezného štěstí...a nejde se ho zbavit...a to jen z toho důvodu, že já sama nechci. Otázkou je jestli někdy budu chtít...
Chtěla bych znovu zažít to, když jsme společně jeli v jeho autě a on nás vezl na vyhlídku. Když jsme stáli mlčky vedle sebe, jen špičky prstů jsme se lehce dotýkali a sledovali úchvatný výhled na celé město. Nebo to jak v autě zpíval Bon Joviho a já se jen usmívala, jak krásně jim to ladilo. To, když jsem odešla z místnosti a on mi napsal, že cítí mojí vůni. Když mě před spaním chytl za ruku nebo chtěl hladil po zádech, aby mohl lépe usínat. Ten moment, kdy i silného chlapa dojme film a nenápadně si utírá tu jednu jedinou slzu, která mu ukápla.
Maličkosti, které se mi vryly pevně do paměti a nechci je vyhnat. Mohla bych jich vyjmenovat spousty, protože za tak krátkou chvíli se jich stalo tolik. Tolik krásných. A pak přijde zas ta chvíli, kdy nechápu to odsunutí. Ten útěk. Útěk, který nezměním. Nad kterým mohu jen stále dokola přemýšlet a hledat chyby ve mně, v něm. Ale závěr je stejně takový, že člověk co miluje chce mít stále u sebe...aspoň v srdci a ve vzpomínkách...a tam já tohle vše stále mám...