Neúměrná rovnice

Je tu jedna otázka, která mi vrtá hlavou. Jedná se o vytrvalou schopnost párů nejen přehlížet to špatné, ale tvrdošíjně si naopak domýšlet to dobré v situaci, kde naprosto zjevně není. Kdybych měla možnost zaslechnout lepší zdůvodnění, než délku trvání vztahu, po které už to přeci kvůli pár hádkám nezahodí, dost možná by se můj zájem točil někde docela jinde. Je délka vztahu podstatnější, než jeho kvalita?
Rozhodla jsem se celou záležitost přirovnat k podpisu smlouvy s telekomunikační společností. Budeme se slzou v oku myslet na tu, co nás roky obírala - ačkoli i signál byl luxusem -, ale trvalo to kouzelných sedm let, namísto ocenění kratší, ve všech ohledech sympatičtější zkušenosti?
Oba odstavce řeší stejnou otázku, ale mám pocit, že i přes to by se nedostala odpověď „ne“ oběma. Variantu dvou „ano“ jsem se v dobré víře v lidskou soudnost rozhodla ignorovat.
Teď nedávno jsem zrovna byla svědkem naprosto skvělé modelové situace.
Vycházím si dobře naladěna vykouřit večerní cigaretu na balkón, a co nevidím, přesní jako hodinky. Na protější straně chodníku, všem v naší ulici dobře známí kolemřvoucí, jejichž přesné bydliště sice neznáme snad nikdo, ale už víme, kolikrát si stačili zahnout, že vulgární přirovnání je jejich parketou a že se svými hlasy by klidně mohli do opery.
Příčinu anebo průběh celkově se mi nepodařilo vyčmuchat, neboť správná artikulace není v hádce tou nejdůležitější věcí, ale v jednu chvíli jsem měla pocit, že nenávistné výrazy musí zamořit celou ulici. Protože jsem jim nerozuměla, a taky protože nejsem přece žádná pavlačová drbna, nechala jsem jejich hádku žít si svým vlastním životem a soustředila se už čistě jen na svůj nikotinový dýchánek. V momentě, kdy ale celé divadlo přestalo a ulicí se neneslo nic, než jen ticho, jsem zahodila všechna svá přesvědčení a nenasytně se z balkónu vyklonila. A tam stáli, ti dva uřvaní a nenávistní, v objetí. Dokud věcem nepřijdu na kloub, obvykle mi vrtají neustále hlavou. Můžu je pochopit i třeba úplně špatně, ale to pochopení je podstatou.
A tak by mě zajímalo, jestli mají vztahy nějakou svolí vlastní rovnici, v níž je naprosto irelevantní, že se to špatné ani za mák nevyrovná tomu dobrému. Kávu a cigaretu má u mě ten, kdo mi rovnici dodá, protože už bych celou otázku ráda považovala za uzavřenou!