Sláva Kinematografickému Rasismu

Film je s naší Zemí circa od té doby, kdy si jistý člověk stoupl na nádraží s podezřele vyhlížející bednou a jal se přehnaně rychle fotografovat, aby mu náhodou něco neuniklo. Od té doby urazil film dlouhou cestu. A Vždycky člověk vidí zajímavý fakt. Se zrodem jednoho přichází zánik druhého. Film dějový vytlačil film scenériový, Zvukový film skoro vytlačil film titulkový a Film Barevný má spoustu práce, aby vytlačil film černobílý. Abyste mě špatně nepochopili. Já proti barvá nic nemám. Když se s někým pohádám, tak občas hraju i několika, ale nastupující generace diváků rozmazlená Černým vetřelcem, zeleným Matrixem a všemi barvami hrajícími hvězdnými válkami zapomnělo na černobílý film a odsunulo ho na slepou kolej filmu. Jediný novogenerační úspěšný černobílý film posledních let bylo Sin City. A tam museli vzít pastelky a udělat z něj film černobíločervený. Co se děje ve filmu, to už je vedlejší. Hlavně, když je to efektní. Já se tu nevztekám...vůbec ne...dobře, strašně. Jednou mě kamarád poprosil o opravdu dobrý film. Já jsem mu hned nabídl film Sedm Samurajů o kterém vím, že je opravdu dobrý, a že jemu by se opravdu moc líbil. "Jak se to jmenuje?" "Sedm samurajů." "Je to vtipný?" "Dost." "Je to Krvavý?" "Ještě víc." "Ok. A jaký to je?" "Černobílý". A už si ode mě nikdy nic nepůjčil s tím, že 'nemám vkus na filmy'. Samozřejmě, že se to netýká všech, ale mé skupiny (15-20) se to týká až tak, že mi zůstává rozum stát a ne a ne se rozeběhnout.