Domácí úkoly

Je si vůbec možné představit školu bez domácích úkolů? Pro žactvo je taková představa jistě velmi milá příjemná a nejraději by ji hned uvedli v realitu, žel jinak se na problém dívají rodiče a především kantoři. Pro rodiče žáků a studentů jsou domácí úkoly patrně jedním z nejdůležitějších důkazů toho, že škola funguje tak jak má. Běžný rodič, jakmile je mu od dítětě tvrzeno, že nemá zadaný žádný domácí úkol, okamžitě pojme mnohá podezření, začne mu to vrtat v hlavě a vrhne se celou záležitost prošetřit, neboť žije v pevném přesvědčení, že žák netrávící odpolední hodiny u psacího stolu nad řešením problému s vlaky A a B snad ani není žákem. Zejména u mladších školou povinných jedinců se často setkáváme se situací, kdy se nad řešním nějakého obzvlášť zapeklitého úkolu seběhne rodinné komando – tatínek sedí s hrůzou v očích nad příkladem z matematiky, maminka běhá po pokoji a lamentuje, zatímco dědeček s babičkou občas do polemiky nad průměrnou rychlostí vlaku A vkládají vlastní poznámky (většinou na vděčné téma „to za našich mladých let“), bohužel zřídka postihujících podstatu řešeného problému. A nebohý školák se svíjí na židli, toužebně hledící na prosluněnou krajinu za zavřeným oknem, a nadává na všechno to domácí trápení….

Učitel, pokud tedy zrovna dříve nepůsobil jako bachař či vojenský šikovatel, většinou nezadává domácí úkoly s úmyslem upoutat své po vzdělání dychtící svěřence za psací stoly a znemožnit jim účast na fotbalovém utkání o čtyřech hráčích, případně odtrhnout je od fragování v Counter-Striku. Kdepak. Učitel chce žáky donutit k hlubší mimoškolní přípravě, jenž jim prospěje v oblasti prohloubení znalostí ohledně daného učiva. Zbývá ovšem zásadní otázka: Nemíjí se tato učitelova snaha účinkem? Stejně jako Albert Einstein tvrdí, že fyzikální zákony jsou relativní, já považuji za relativní odpověď na tuto otázku. Záleží na úhlu pohledu, jednotlivé konkrétní případy se od sebe v mnohém mohou lišit. Avšak….

Vraťme se k vlakům A a B a k rodinné sešlosti nad otevřeným sešitem a zamysleme se nad typickým vyústěním nastíněné situace. Nejspíš to dopadne tak, že za nějaké dvě hodiny papír v šešitě vsákne odstatečné množství inkoustu z plnícího pera a žáčkových slz, tatínek bude naplněn pocitem uspokojení nad vyřešením příkladu pro čtvrtou třídu, maminka bude mít zase radost z vlastního přečsvědčení, že příklad byl vyřešen jen díky jejím manažerských schopnostem s nimiž svolala pomocné síly, prarodiče ještě nadhodí pár glos a nakonec bude šťastný i malý školák, protože konenčě moci zaklapnout sesiš a běžet bezstarostně ven či k počítači, přičemž ho na druhý den paní učitelka pochválí jak pěkně má vypracovaný domácí úkol…

Takže ano, domácí úkoly jsou vlastně zlé, přinášejí nám utrpení a my, studenti, je nemáme rádi a nechceme je…Ale nebýt veškeré té neplechy, co ty úkoly napáchají, možná bysme ani pořádně nevěděli jak chutná pravý pocit svobody…Ale pozor, milé kantorstvo! Nemusíte nám chuť svobody připomínat každý den…