Bez kola a chvíle Anděla taxikáře

Už vím, jak vypadá začátek katastrofického dne – přesně jako ten dnešní. Poslouchejte teď, co se mi přihodilo.

Jakožto student provozující spoustu finančně i časově nákladných zájmů, jsem nucen vydělat si dostatečný měsíční obnos prací, tedy brigádničením. Zákoník práce dovoluje starším 18ti let vykonávat pracovní úkony i v době, kdy každý slušný občan spí. (A ti zbylí jsou příčinou mého neštěstí.) Stručně řečeno celých osm hodin na „noční“jsem se netěšil na nic jiného než na ranní cestu domů vlahým čistým vzduchem, sprchu a usínání v ještě tichém domě.

Pak si jistě dovedete představit mé vystřízlivění a zděšení, které provázelo můj příchod do kolárny, jež je pod kamerovým systémem mého zaměstnavatele, a na zemi jsem v tu chvíli uviděl pouze kousek gumové bužírky ocelového lana z jednoho ze dvou zámků, jimiž bylo kolo zabezpečeno a upevněno k železné konstrukci.

Řekněte mi, co je to sakra za člověka? Celé prázdniny teď budu dřít, abych kolo splatil a na nohou mi zbudou osamělé tretry, na které časem lehne milimetrový zábal prachu. Víte, ani si nepřejte vědět, co bych udělal onomu odvážlivci ostrou ozubenou kazetou zadního kola, jíž jsem před dvěma dny věnoval přes hodinu svého času a titěrně ji vyčistil, aby mohl nový řetěz ladně zapadat do jejich zoubků. Když vám někdo ukradne peněženku, dobrá, musíte oběhat úřady kvůli dokladům, peníze zmizí v nenávratnu, ale vztáhnout ruku na tak citlivou záležitost jakou je pro cyklistu jízdní kolo? Nezdráhal bych se použití středověkých trestů!

Po výslechu a sepsání protokolu na Policii ČR jsem v cyklistickém oblečení a obuvi odjel městskou hromadnou dopravou vstříc domovu. Jaká potupa... Mamince jsem byl schopen pouze předhodit ouřednické lejstro, statečně jsem se držel – pláč a vzlykání ještě nikomu nepomohly, pustil jsem si hlasitou hudbu a usnul jsem, abych se připravil na jízdu v autoškole a hlavně, abych se na ni uklidnil. Cítil jsem ve vzduchu další nepříjemnosti, dle hesla ‘když se daří, tak se daří‘.

Když máte náladu i štěstí pod psa, potřebujete alespoň jednoho člověka, který vám řekne jakákoliv upřímná povzbudivá slova. A já ho našel. Tam, kde bych ho nikdy nečekal. Most mezi Rosicemi a Svítkovem je na obou stranách zakončen černožlutými kůly z důvodů zcela zřejmých – stará úzká silnice by nápor větších aut nevydržela. Mezera je tak uzounká, že na stranách automobilu autoškoly je prostor zhruba na čtyři až pět prstů. Předevčírem jsem překvapením z tak úzkého průjezdu zazmatkoval až jsem škrtnul obrubník, včera jsem s pomocí instruktora situaci zvládl lépe.

„Tak jdeme na to,“ povídám a vím, že mostní strašák je tu znovu. Toreadorský zápas může začít. Vjezd na most, který je mimochodem nepříjemně do kopce, zvládám na výbornou bez pomoci, sjezd dolů s droboulinko výpomocí. A tu se objevil. Anděl, který mi měl dát odvahu a vrátit víru. Seděl v taxikářském voze přímo proti mne. Zatroubil, stáhl okýnko a tleskal a křičel ‘bravo’, neuvěřitelně pozitivně se usmíval. Přímo z něho čišela naprostá upřímnost a lidská vřelost.

Já mu chci poděkovat. Věnuji mu tyto řádky, i přes to že vím, že si je pravděpodobně nikdy nepřečte. Ale kdo ví?

Na úplný závěr bych jen poprosil, kdybyste kdekoliv narazili na postarší kolo Rock Machine, typ RockGrinder oranžovofialového rámu s vybavením Shimano Deore LX, brzdami Sram 7.0, odpruženou červenou přední vidlicí, a to především v bazarech a inzerátech na Pardubicku o zaslání této informace mne, případně kontaktovali přímo Policii České republiky na tísňové lince 158.

Děkuju, naděje umírá poslední.

******************
fotografie kola:

http://brouzdal.bloguje.cz/528789-okolo-pardubic-29-4-2007.php