Jak jsem nemohl psát

Býval jsem podle několika kamarádů dobrý, jak to říct? Asi fejetonista, Ať už morbidní, nebo klasické fejetony, nad většinou se čtenáři zasmáli, v horším případě udivili a v nejhorším případě jsem musel tisknout novou kopii, neboť ta původní byla zákeřnýma rukama roztrhána, a to navíc v doprovodu neslušivého slovníku, který by zaskočil i diplomovaného dlaždiče. Má díla ale vcelku úspěch sklízela, tudíž jsem chtěl pokračovat v psaní dalších podobných kousků.
Ale jednou přišel den, kdy se moje tvorba zastavila na bodu mrazu (pro laiky), nebo na absolutní nule (pro zkušenější). Zkrátka jsem mohl klepat do klávesnice celý den, ale vyšel z toho připitomělý nadpis a tři hloupé řádky pod ním, které by si nepřečetl ani inženýr červotoč, kdybych je napsal na kus podlahy. Hrozný pocit. Ze začátku se mi zdálo, že pouze nemám nápady a že se jedná o momentální krizi, kterou má asi občas každý profesionální spisovatel, tak proč by nemohla potkat i mě – amatéra. Až později jsem uvěřil, že na mě bylo uvrženo prokletí, a to z rukou renomované čarodějky první kategorie – paní profesorky, jejíž jméno jsem se rozhodl ze strachu o svou budoucnost nejmenovat.
No, a tak jednoho dne přišel den, který nemá rád asi žádný student, natožpak já. Já, co nezná Kytici, Babičku, ani Dědečka. Přestože jsem si měl formou testu doplnit známku ze světového romantismu, byl jsem s podivnými argumenty vytažen k tabuli. Měl jsem to být já, kdo třídě osvěží znalosti, měl jsem to být já, kdo ukáže, jak zná Karla Jaromíra Erbena. Abych byl schopen vzpomenout si alespoň na pár věcí, dovolila mi paní profesorka posadit se. Mohl jsem tak být zároveň na dostřel její levé ruky, kterou naštěstí pro mě po celou dobu zkoušení nepoužila, čemuž jsem se divil i já sám.
Když vypíchla zkušenosti jejího dvouletého vnoučka s DVD přehrávačem, přišla řada na mě. Taky bych si radši teď pouštěl pohádku, něž čekat na popravu krutější než je kastrace nebo veřejné práce. Mluvit souvisle o Karlu Jaromíru Erbenovi pro mě totiž nebylo nic jednoduchého. Místo narození, pohádky a sbírka básní Kytice – tím to u mě za zvuku imaginárního potlesku skončilo. U paní profesorky to byl teprve začátek. Celou situaci zhoršoval fakt, že do konce hodiny zbývalo něco okolo třinácti minut a já si připadal jako na elektrickém křesle, a to hlavně když jsem se podíval směrem k paní profesorce, u které moje odpovědi vyvolávaly záchvaty nenucené mimické katarze.
Největší záchvat postihl paní profesorku v tu chvíli, kdy selhaly moje schopnosti odezírání z úst a místo Zlatého kolovratu jsem jako jedinou pohádku v Kytici uvedl Zlatovlásku. Postižená profesorka vypadala zle. Naštěstí jsem se rychle opravil, a tak by na ní neměly zůstat žádné trvalé následky.
Za to na mě jich zůstalo až moc, a hlavně ten jeden – nepsavost a díky ní i nespavost. Když mi totiž oznámila, že jsem ze zkoušení dostal trojku, nepočítal jsem s tím, že se mě ještě zeptá, jaké básně z kytice jsem četl. To byla pro mě, člověka co za život přečetl sedm knih, těžká rána. Smutně jsem se přiznal, že moje poznatky z této sbírky jsou značně nedostačující na studenta druhého ročníku gymnázia.
Teď přišla ta chvíle, co změnila můj život. Sice se venku nezatáhla obloha a paní profesorka mi nevěštila z koule, a to ani z levé , ale když jsem oznámil, že radší píšu než čtu, řekla památnou větu: „ČLOVĚK NEMŮŽE NAPSAT NIC KVALITNÍHO, KDYŽ MÁ V HLAVĚ ÚPLNĚ VYGUMOVÁNO“. Zjistil jsem, že je to pravda. V současné době mám díky Karlu Jaromírovi Erbenovi trvalé následky v podobě vygumované hlavy, a tak se mu nebudu nikdy moci pokusit vyrovnat, přestože to není to, po čem toužím. Chci zase psát, ale nemůžu. MÁ DÍLA JSOU NEKVALITNÍ!!! Takže i toto dílo vás určitě nebavilo, ale pokud se vám podařilo dočíst až do konce, gratuluji. Gratuluji i sobě, že se mi do konce vůbec podařilo napsat.

Pozn: Pokud chcete pomoci mé vygumované hlavě, zašlete dárcovskou SMS na číslo 72184416*. Jako text uveďte cokoliv, je to na vás. Cena SMS dle tarifu operátora.
Zdeněk K., autor