Klišé prověřování znalostí.

Bohužel. Zkoušení se asi nikdo z nás v životě nevyhnul. Toto prověřování vědomostí je nejen nad míru nudnou, ale i až příliš zbytečnou záležitostí. Nedávno se mi totiž dostalo té cti sdílet s panem profesorem prostor před tabulí. Taková malá diskuse, která testuje výši vaší inteligence, i přes to, že zkoušející moc dobře ví, že mu nic kloudného nepovíte. Musím také podotknout, že pokud by jste někdy dostali tyto choutky si potrápit někoho před tabulí, nebylo by od věci bravurně ovládat jednu nezbytnou věc. A tou je neodmyslitelně první pomoc, jelikož na otázku jestli umím vyjmenovat aspoň jednoho živočicha z řádu ještěrů a čeledi plazů má tvář náhle nabrala stejně zelenou barvu jako tabule visící za mnou a já se pomalu řítila k zemi. Upřímně, kdybych se tenkrát neopřela, možná bych sebou přede všemi švihla, a ani bych si nevšimla, že pan profesor biologie si u mě píše malé bezvýznamné plus za názornou ukázku chameleóna a tak tedy i za nepřímou odpověď. Když jsem po chvíli znovu zbělela jako křída, bylo už úplně zbytečné v tomto zkoušení pokračovat. Jenže pan profesor měl jiný názor. A tak při druhé otázce, jaký je rozdíl mezi perlotvorkou a perlorodkou jsem vědomosti, kterýma jsem snad někdy v životě oplývala náhle velmi jednoduše pozbyla. Zato schopnost využívat v takovýchto situacích logiku mě nezklamala. Dnes však nevím, jestli to bylo tenkrát dobře nebo ne. Nejistě jsem se zavrtěla, přičemž ze mne pohotově vypadlo, že perlotvorka perly tvoří a perlorodka je nejspíše rodí. Netrvalo to moc dlouho a zjistila jsem, že zkoušející také velmi excelentně ovládá schopnost měnit barvu v obličeji. Místo zodpovídání dalších otázek, na které se stejně už ani nedostalo, jsem se snažila rozpoznat, kde končí profesorova červená košile a kde začíná jeho rudnoucí obličej. Nakonec jsem si sebou se vší slávou odnášela nejméně žádanější známku klasifikace a pro zbytek dne jsem zůstala nadále naprosto nepoužitelnou na jakoukoli "diskusi".Druhý den se mě tato obvyklá rutina zkoušení znovu nevyhnula. Na protesty, že mám rýmu a že nechci chrochtat před tabulí nikdo samozřejmě nebral ohledy. A v zápětí mě pan profesor počastoval otázkou, kde bych hledala severní Ameriku. Logika znovu nezklamala. Při odpovědi "U Grónska na levo" jsem si mohla ozkoušet pravdivost Newtonova zákonu akce a reakce. Krásná čtyřka do mé sbírky známek tomu byla názornou ukázkou. Přece jenom odpověď byla prakticky pravdivá a tak jsem byla ušetřena další "koule". Když jsem si pak později kladla otázku, proč jsem nebyla schopná se naučit a proč pan profesor mě tak mile rád znovu vyvolal, odpověď byla jednoduchá. Špatnou náladu ze špatné známky jsem chtěla přecházející den zaspat a na další učení jsem s obrovskou ochotou zapomněla. A pan profesor? Tomu jsem zkazila náladu na celý den, a protože je to jenom člověk, ani se mu nedivím, že si se mnou druhý den chtěl tuto zajímavou diskusi pomstychtivě zopakovat.