Mikuláš

Když se nad tím zamyslím, tak ještě necelý měsíc a budou vánoce. Za týden se budou v ulicích prohánět skupinky falešných a kýčovitých, ale zaručeně pravých Mikulášů, čertů s blikajícími rohy a andělů protkaných zlatem a stříbrem, jako od Matella.
Starší děti budou dělat, že se jich strašně bojí, mladší budou tváře stahovat a křivit děsem a prchat před nimi. Po městě se bude rozléhat jejich zmatený křik, který člověku s kocovinou přinesší si z mikulášské párty, život nijak neusnadní.
Mikuláši – starší lidé, kteří chtějí ještě párkrát přičichnout k mladým létům, se stejně po vyzpovídání dětí, kteří jim beztak řeknou, že byli celý rok hodní, přestože zlobili, uchýlí do nejbližší restaurace. Někteří už i před tím.
Není nad to, když je děti sledují za oknem, čekajíce na hodného Mikuláše, potácejícího se, a při každém kroku zakopávajícího o svůj dlouhý plášť, čepici s velkým křížem ke straně, a opírajícího se z jedné strany o obrovitou berli a z druhé strany o čerta jménem Franta. Za nimi cupitá anděl, kterému křídla místo na zádech visí na hrudi, a košík s bonbóny má nasazený na hlavě. Po cestě domů ke svým absolutně střízlivým a v blízké budoucnosti možná trochu jízlivím drahým polovičkám si prozpěvují vánoční koledy. V teple svých příbytků už asi moc pět nebudou, jelikož po nich kromě nadávek budou létat mandarinky a buráky.
Jinými slovy je to překrásný čas. Jen jestli to takto dělá i Ježíšek.