Den blbec

„Klíče? Od auta? Do kanálu?“ Tomu se říká smůla, chtělo by se poznamenat. Ono když se vám za den stávají věci připomínající fantazii dítěte předškolního věku, jen málokdo si udrží úsměv na rtech. Všichni vám říkají: „To bude dobré, hlavně klid, to se někdy stává.“ „Ale proč by se to zatroleně mělo stávat zrovna mně?“ napadne vás. Když ráno vstanete o dvě hodiny později, protože budíku se zrovna nechtělo zvonit, snídaně je už dávno ve stavu betonového zatuhnutí a byla by dobrá tak maximálně na zhotovování dlažebních kostek a ještě k tomu všemu nemůžete najít tu sakramentskou druhou ponožku do páru, už to samo signalizuje, že dnes nebude právě den podle vašich představ. Jakoby „někdo tam nahoře“ mávnul červenou vlaječkou, ukázal na vás a poznamenal: „Tak dneska jsi na řadě ty, člověče!“ A už se vezete. Potom, co konečně úspěšně opustíte dům a celí udýchaní doběhnete na zastávku, zjistíte, že jako na potvoru poslední ranní autobus odjel před pěti minutami a na rozpisu jízdních řádů se na vás ironicky šklebí oznámení, že první odpolední autobusy jsou pro chřipkovou epidemii řidičů MHD zrušeny.
–Tak co dál? Prosím, nepřerušujte mě. Já sama moc dobře vím, co dál!–
Když se proberete ze strnulosti a svou spodní čelist vrátíte z úrovně klíčních kostí na své místo – slabší povahy by to vzdaly, ale ne! Vy ne! Musí se přece bojovat. Vydáte se tedy pomalým rozvážným krokem k nejbližší kavárně, abyste konečně posnídali – i když se čas kvapně blíží k obědové části dne. Objednáte si kávu a na stůl před sebe si rozložíte noviny. Tak! A teď už vás nemůže vůbec nic rozhodit! Opravdu si to myslíte? Tak jednoduché to přece nesmí být. V mysli si pomalu srovnáváte informace. Myslíte si: „A co, že přijdu o něco později. Vždyť se nic nestane… ledaže…“ Ajajaj! Vzpomněli jste si. Vy přece nemůžete přijít pozdě na schůzi! Vyděšeně vyskočíte, až se vám káva vylije na bundu, a pospícháte pryč s očima vytřeštěnýma jak gramofonová deska. Stojíte před kavárnou, kávové výpary sublimují v mrazu z vaší bundy a vy překotně přemýšlíte. Autobus nepojede a taxi v těchto končinách také jen tak neseženete.
–V této části by si „ti tam nahoře“ měli uvědomit, že den blbec je sice den blbec, ale ani když přijde ten „den B“, nemělo by se člověku vyhýbat štěstí…! Vypadá to, že jste je obměkčili.–

Přijíždí taxi a vy nasedáte, takže schůzi stihnete ťip ťop. Odpoledne pro vás probíhá dobře až na menší defekty na kráse. Jsou to maličkosti – v zamyšlení vrazíte do odpadkového koše, další káva se vám vylije, tentokrát na luxusní drahé kalhoty od Versaceho, a všechny důležité dokumenty, které jste v tu chvíli nesli se teď pomalu a ladně snášejí k zemi vaší pracovny. „Ještě, že to nikdo neviděl!“ napadla vás spásná myšlenka. Nezapomněli jste náhodou na bezpečnostní kamery? Anebo když si sešívačkou na papír omylem přicvaknete… s ohledem na čtenáře líčení této situace raději přeskočím.
Zkrátka a jednoduše, podobných nedostatků máte plný celý den. Ale ne jenom vy. To samé se děje miliardám lidí na celé planetě. Nevím, jestli „tam nahoře“ hrají každé ráno kámen, nůžky, papír, aby si férově vybrali, na koho to břímě dneska svalí, ale na druhé straně si musíme objektivně přiznat, že den blbec ve většině případů končí šťastně. Osud nás jen trošku poškádlí, ale jinak nám nic vážnějšího nepřichystá, a tak nemusíme úsměv na rtech ztrácet, neboť stejně tak, jako jsme večer dorazili domů a začali si stěžovat, jak hrozný den jsme měli, jsme se domů už nikdy vrátit nemuseli. Mám teď na mysli ty nevyzpytatelné nehody – autonehody nebo jen neopatrné naklánění se nad nízkým zábradlím. Tyto tragédie přece nemá do futra vyryté den blbec. My lidé totiž často přisuzujeme „dnu B“ větší význam, než by měl mít, protože nám minimálně poskytuje dost dobré alibi za nesení důsledků za jakékoliv průšvihy, které jsme ten den napáchali, a navíc bychom si bez „dnů B“ nevážili „dnů D“. Možná to tak má být…