Cesta městem reklam

V dnešní době máte poměrně vysokou pravděpodobnost, že vyjdete ven na ulici, i když pouze za účelem nasednout do auta, a všimnete si hned alespoň čtyř reklam nabízejících nejrůznější zboží či služby, které si třeba myslíte, že nepotřebujete, ale reklama má jiný názor. A uvědomte si, že reklamu vymýšlí lidé, kteří tomu rozumí mnohem více než vy.
Není tomu tak dávno, co jsem vyšel z domu přítele, u kterého jsem byl na návštěvě, zavřel jsem za sebou dveře a okamžitě jsem si všiml plakátu, nabízejícího mi sprej, který mne bezpečně zbaví hmyzu a ještě bude doma dlouho vonět. Přes něj byla nálepka s nápisem NE RADARŮM CIZÍCH VOJSK. Vedle mi zase nějaký operátor nabízel služby, aniž bych musel podepisovat smlouvu na tři roky, nemohl jsem ale tyto služby přečíst, protože přes ně byla nálepka NE RADARŮM CIZÍCH VOJSK. Mám štěstí, že jsem uviděl přijíždět mou tramvaj, jinak bych to nejspíš nevydržel, zaběhl bych do drogerie, koupil si sprej proti hmyzu a hned poté bych si vyrobil transparent a začal protestovat (nejsem si jistý, jestli bych to nepopletl a nezačal omylem nadávat komárům nebo mobilním operátorům místo cizineckým vojskům).
Doběhl jsem k tramvaji oblepené reklamami na čtyři různé filmy, které dohromady zahrnovaly snad všechny možné žánry (snad kromě žánru komediálně hororového animovaného filmu s nemrtvými, mírně erotickým nádechem a odehrávajícím se ve středověkém žaláři na vesmírné lodi… i když jeden z těch filmů se tomu dost podobal), nastoupil jsem dovnitř a stoupl si naproti reklamě jednoho obchodního domu, kde seženu nejkřupavější bagetu ve městě a zároveň mi zaručovali, že peníze půjdou na pomoc hladovějícím v Africe. Přemýšlel jsem, jestli by těm hladovějícím spíše než 4,50 Kč nepomohla křupavá bageta, vyrušila mne však postarší paní, která do mě (určitě omylem, protože zlomyslní lidé přeci odešli po roce 1989) strčila svou naditou taškou. Zmohl jsem se pouze na tichý vzdech a spadl jsem na muže, který seděl (v tuto chvíli) pode mnou. Všiml jsem si, že na jeho mikině je také reklama – značka výrobku. Začal jsem se zvedal a omlouvat se, v hlavě jsem ale myslel na něco jiného. Tento muž je vlastně chodící reklama, firma mikiny na něm vydělává dvěma způsoby – koupí výrobku a jeho nošením. Chtěl jsem tomu muži doporučit, ať okamžitě zajde do té společnosti a požaduje od nich trvalý příjem, všiml jsem si ale, že se věnuje daleko zábavnější činnosti, totiž pozorováním opěradla před sebou a přemýšlením nad jeho barvou. Jen tak mimochodem – bylo červené. Otočil jsem se a zpozoroval jsem, že ta paní mne srazila taškou značky obchodního domu s křupavou bagetou. Zaradoval jsem se, že mě záda bolí z rány od někoho známého, od reklamy.
Tramvaj dorazila na zastávku. Vystoupil jsem. Přímo nade mnou se jako obrovská socha Davida tyčil billboard, upozorňující mě, že všechny politické strany jsou špatné, kromě této. Šel jsem dál, až jsem dorazil ke stejně monumentálnímu billboardu, který říkal, že všechny politické strany jsou dobré, kromě té, která byla na tom prvním. Zmátlo mě to. Kdo je vlastně dobrý a kdo špatný? V tu chvíli jsem došel k závěru, i když s ním nejspíš nebudete souhlasit, že všechny reklamy nemusí být pravdivé.
Došel jsem před dům. Podíval jsem se na dveře, na kterých byla nálepka NE RADARŮM CIZÍCH VOJSK, vytáhl klíče z kapsy a odemknul dveře. Jsem toho názoru, že reklamy jsou všude kromě mého domu. Tam se přeci nemohou dostat, to by si nedovolily.