Jak se (ne)bránit totalitě

Jak se (ne)bránit totalitě

Chci cestovat, studovat bez cenzury a psát do novin, to co si skutečně myslím. Nic z toho nebylo ještě před devatenácti lety možné. Narodila jsem se do rodícího se demokratického systému, který se mi snaží všechny tyto věci poskytnout.
Dost bylo kritiky dnešní vlády z úst lidí, kteří mají problémy s bederní páteří - to jak usilovně se skláněli před komunistickým režimem celých čtyřicet let. Nemuseli nutně donášet StB, stačilo, že byli spokojeně zaběhaní ve stereotypu prvního máje, schůzí ROH a žigulících před domem. Totalitě se nebránili. Přijímali ji den za dnem, rok za rokem, a když opadlo porevoluční nadšení, zdá se jejich „rozmlsanost“ neúměrně velká jejich (ne)vynaloženému úsilí postavit se před lety na odpor.
Když jsem poprvé začala vnímat komunistickou minulost naší země, říkala mi maminka, že totalita padla, protože Rusové začali mít problémy doma. Je to tak. Žádná Charta, žádní partyzáni ani odbojáři a mučedníci, ale světová politika. Režim padnul v celé východní Evropě - i u nás - a tak prostí ruští vojáčci odtáhli zpět domů a Češi se znovu přizpůsobili. Škoda možná, že v sobě nemáme víc havlovského idealismu, asi bychom to s pravdomluvností a osobní ctí dotáhli dál než sedláci z Valašska.
Když jsem nedávno viděla dokumentární pořad o barmských uprchlících, pozastavila jsem se nad intenzitou periodicky se opakujících pořadů a diskuzí na téma represí před rokem 89 u nás. Na šokujících záběrech zahraničních reportérů rodiče tisknou dlaně na ústa svých dětí, protože vojáci jsou na doslech, a když je najdou, nejspíš je zabijí. Obyvatelé Myanmaru prchají pralesem do Indie. Nemohou čekat až jejich režim znovu přijde, povraždí půlku vesnice a nakonec ji zapálí. To už zažili. V nepříznivých podmínkách deštného pralesa lidé organizují nejnutnější zdravotní pomoc. Shánějí delší a ostřejší nože k amputacím.
Jak úsměvné mi teď přijdou zájezdy do Jugoslávie, ze kterých se prý vracely poloprázdné autobusy. Jako by pojem „totalitní systém“ dostával najednou jiný význam. Lidé tam svádí jiný boj. Boj proti totalitě a boj o život v jednom.
„ Dva v jednom! To kup, táto. Jsme tu autem, zítra už to nebude!“ rozkřikne se žena v supermarketu, když spatří dvacetikilové balení pracího prášku.
„ A kdo to do toho auta potáhne?“ odpoví jí, ta se s netušeným nadšením žene k další výhodné akci a nechává manžela, ať si poradí s pytlem, jak chce.
Autor Irene Forsyte, 25.04.2008
Přečteno 571x
Tipy 2
Poslední tipující: Varda
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
líbí

Přiznejme si ale upřímně: Kdo z vás(nás) by byl ochoten se postavit režimu a žít tak jak je to vykresleno v knize Jana Pelce ...a bude hůř. Těžko soudit odplynulé časy z tepla domovů...

19.05.2008 21:24:00 | ABC

líbí

Mluvíš mi z duše. Na to že znáš vše jen jen z vyprávění máš neobyčejně moudré názory. Já si prošla totalitu jen ke konci - bylo mi 19, když se zvonilo klíči. Pamatuji si, jak ošklivě na mne v práci koukali, když jsem přišla s trikolorou na rukávu a jak nadšeně ji za dva dny přinesli sami - už tenkrát mi z nich bylo smutno.
Pamatuji si okamžik kdy jsem pochopila, co je to totalita. Jako malá jsem doma často poslouchala větu: Nikde neříkej o čem jsme si povídali, nebo nás zavřou... A mě se to zdálo normální, že rodiče mluví jinak, než vláda a policie. Hrůza totality je v tom, že ti první jí přijmou ze strachu, ti druzí si zvyknou a ti třetí už jí berou jako normální stav a nechápou, že je něco špatně - nedokáží se podívat z jiného úhlu. Neodsuzuji lidi, kteří dnes nadávají a říkají že se za totality měli dobře - ano měli - dostali najíst a měli kde bydlet za předpokladu, že byli zticha a viděli jen co vidět měli a slyšeli jen co slyšet směli. Někomu to vyhovuje. Někdo přemýšlí nerad a bojí se vzít život do svých rukou se všemi důsledky. Takových lidí je mi upřímně líto.

27.04.2008 09:21:00 | Varda

© 2004 - 2024 liter.cz v1.7.2 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel