Já a jízda vlakem? NE!

Uvedu vás do děje… Je středa. Já natěšená, nedočkavá a hlavně zvědavá na Brno- město studentů. Byla to má první samostatná jízda vlakem a já byla tak trochu zvědavá jaké to bude…
Říkám si: „Jsem už velká holka, to zvládnu!“ Vejdu do nádražní haly a čeho jsem si samozřejmě všimla jako první je obchod s lahodným pečivem a pizza taštičkami. To, že bych si také měla všímat nějaké kasy (nebo jak se říká místu prodeje jízdenek) to mě ve chvíli, kdy pizza taštičku držím v ruce vůbec nezajímalo! Jdu rovnou do prvního patra a začnu se poohlížet po kase. „Kde k „sakru“ je?! Už si pomalu říkám. Napadne mě: „Není náhodou přímo na nástupišti?“ Mířím tedy tam, ale již v polovině cesty se mi nádraží poodhaluje, s ním spousta žen, mužů, dětí prostě většinou šťastní lidi, protože mají lístek nebo ho nepotřebují, neboť čekají až se jejich milovaná osoba vrátí. Jenže kasa žádná! „Chjo! Co teď? Budu s muset někoho trapně zeptat.“ S úsměvem oslovím mladou slečnu a ta s úsměvem odpoví, že dole napravo i nalevo. Mírně se začervenám a klesám do přízemí. Vidím: „Pizza taštičky, další pečivo jéé a tady toho dobrého pečiva jsme si ani před tím nevšimla! Všimnu si nápisu PLACENÍ ZAVAZADEL. „To bude asi ono“ Říkám si. Když se ale paní za okýnkem zeptám jestli se zde také kupují jízdenky, tak se na mě podívá jako na debila a odpoví: „Ne, normálně tam.“ A ukáže prstem kamsi vedle toho dobrého pečiva, kterého jsem si poprvé vůbec nevšimla. „No hlavně, že už si ten lístek konečně koupím“ S jízdenkou do Brna na hl. nádraží vybíhám schody a rychlým krokem jdu na nástupiště číslo jedna, ať mi vlak neštěstím neujede. Na nástupišti poslouchám různá upozornění týkající se vlaků a za chvíli uslyším: „Vyslechněte si důležité oznámení o změně koleje! Vyslechněte si důležité oznámení o změně koleje! Zopakovali to ještě tak dvakrát. Já už nervy napjaté.“ Proč už konečně neřeknou o jaký vlak se jedná?! Nakonec se dovídám: „Vlak č.740, který směřuje do Brna na hl. nádraží přijede mimořádně na nástupiště č.2 kolej č.2.“ Lidi kolem nadávají. Já jsme celkem ještě v klidu . „Hlavně, že to řekli v čas! A hele zrovna přijíždí ten vlak.“ Rychle do něj naskočím a sednu si do kupé k sympatickému staršímu pánovi. Říkám si: To je super, konečně ve vlaku! Když se pořádně usadím, zeptám se: „Jede ten vlak do Brna?“ Příjemný výraz pána se změní ve zděšení. „Ne, tenhle vlak jede do Olomouce. Do Brna určitě nejede! Já celá vytřeštěná. Cože?! Fakt?! Pane bože! Běžím k železným dveřím. Zuřivě tahám za kliku. Stále nic! Začínám na ně bušit a křičet: POMOZTE MI NĚKDO! JAK SE TO OTEVÍRÁ?! TO NEJDE OTEVŘÍT! Lidé z „kupéček“ vystrčili hlavy a jediný příjemný pán se zvedl a utíkal mi zkusit dveře otevřít! Jak já jsem z těch schodů utíkala dolů. „Pryč z vlaku!“
Na nástupišti na mě opět lidé hleděli a já se smála sama sobě, jaké jsem jelito, jak by řekl ten můj chlap. To že jsem na dobrém nástupišti jsem věděla, ale z toho, do kterého vlaku mám nastoupit jsem byla úplně zmatená. Zeptala jsme se další slečny jestli nejede do Brna, odpověděla, že ano, a tak jsme se ji nenápadně očima chytla jak čert klíšťa. Když konečně přijel ten správný vlak, o deset minut později, usadila jsem se v prvním kupé a ještě celých prvních deset minut jsme tam seděla jako na trní, co když se ta slečna taky spletla a dojedu do Warsavy. Po nějaké době jsem se uklidnila a začala tuto příhodu psát do svého mobilu., neboť jsem byla v přesvědčení, že má propiska zůstala doma. Po tom co jsem to dopsala byl ovšem omyl pravdou a já propisku našla na dně nepoužívané kapsy!
Propříště vlakem raději sama nejedu, protože se svým štěstím, kterého jsem teď vyčerpala až až, bych mohla už opravdu dojet až k ceduli „Vítejte v Polsku“.