Táhni z mýho chodníku!

Taky se vám to někdy stává? Jdete po chodníku, hezky po pravé straně a máte neochvějný pocit, že jste normální, když vtom do vás vrazí nějaká osoba s nepřátelsky řezaným obličejem a podívá se na vás stylem táhni-jinak-tě-smetu. Tak to se třeba mně stává pořád a moje reakce záleží na tom, jakou mám zrovna náladu. Pokud je slunce na obloze i v duši, dívám se většinou před sebe a pokud vidím skupinu neandrtálců jdoucí naproti mně, raději uhnu a myslím si něco o malém mozku a vývojových nedokonalostech. Ale když mám jeden ze svých černých dnů, pokračuju v chůzi, s radostí do nich vrazím( nebo je v lepřím případě kvalitně rozeženu po prostoru tak, že někteří jedinci mimovolně pochytí spávný směr ) a ještě se naštvaně otočím. K tomu, abych něco poznamenávala nebo to dokonce brala jako adrenalinový sport, jsem ještě nedospěla.
Ne tak Eva. Povím vám, jít s ní po městě je zábava srovnatelná s kdejakým sitcomem, zvlášť pokud se namane nějaká veselá situace, jako třeba když auto stojí skoro celé na chodníku, takže zůstává jen malá mezera vpravo, akorát tak pro jednoho člověka. Pravá legrace začíná v momentě, kdy se do oné mezery stačí v dobré víře někdo namáčknout. Logicky pak nikdo z 'přirozeného' směru neprojde. Ale to by tam nesměla stát Eva. S přehledem vyřeší celou situaci tak, že plácne něco ad hominem. Silnější osobnosti pokračují v chůzi a předstírají, že nic neslyšely, ty slabší ve strachu couvnou a uvolní koridor.
Myslím, že se o tomto fenoménu zmiňoval Karel Čapek ve Výletu do Španěl, tak těžko říct, jestli je tento nedostatek logického smýšlení pouze česká záležitost. Každopádně, dokážete si představit, že by stejný chaos byl i na silnicích? No v autoškole možná naučí, na jaké straně se jezdí, ale tuto neústupnost nevymažou. Tak to potom vypadá.