Oslava narozenin pro koťata

Zdá se jako by to bylo včera, co jsem Zuzance chystala porodní pelíšek, ale najednou se kouknu do kalendáře a vidím, že už je to rok.
Zuzanka čistokrevná perská činčila, která celé dny nevytáhne paty z domu (maximálně na zahradu) se jednou v noci nevrátila domů a nevrátila se ani druhý den. Měli jsme hrozný strach, jestli ji něco nezajelo, ale naštěstí se druhý den kolem páté odpoledne vrátila. Že je březí mi řekla až moje osobní asistentka a moc dobrá kamarádka Lenka (Lenteska). Ze začátku jsme jí absolutně nechtěli věřit, pořád jsme tvrdili, že naše Zuzanka by se nikdy s žádným , nespustila. Ale asi za dva týdny to bylo jasné i nám a tak jsme to hned volali tetě (která perské kočky chová a od které pochází i Zuzanka) a ta nám řekla, že s koťaty můžeme počítat začátkem července.
Hned druhý den se nám zdála Zuzanka nějaká divná. Celý den jsme nevěděli co se děje. Na porod se nám zdálo brzo, bylo teprve 21. června, ale co se dalo dělat. V poledn e už Zuzanka ležela v peřiňáku (který si vybrala jako místo na porod) a kolem třetí hodiny odpoledne vylezlo první kotě. Porod trval zhruba šest hodin a koťata byly čtyři (jedno bohužel nepřežilo). Tetě se nejen nepovedl odhad porodu, ale také nám řekla, že máme dvě holčičky a jednoho kluka. Jenže po dvou měsících se z jedné holčičky vyklubal kluk.
Přes prázdniny se koťata naučila všechno, co mají správná dvouměsíční koťata umět (jíst z misky, chodit do písečku apod.) Leona (jméno jí už zůstalo) měla pořád nemocné oči, ale nakonec se z toho vylízala a mohla jít zdravá k novým majitelům. Bylo rozhodnuto, že jedno kotě si necháme a dvě půjdou z domu. Ale jak už to tak na tom světě bývá, s koťaty je těžké loučení a když se k tomu přidá nějaký ten problém ve škole nebo v práci, rozloučit se prostě nejde. A tak nám zůstala doma všechna. Leontýna (podomácku Tinuška), Leona (černý panter) i Leošek (levhart obláčkový).
Na šok, který mi starostlivá maminka Zuzanka s měsíčními koťaty přichystala asi nezapomenu. Když už koťata nebavilo být zavřená ve skříni, přenesli jsme je do druhého pokoje a tam uložili do měkkého pelíšku. Když jsme se asi za čtvrt hodiny vrátili, koťata byla z pelíšku pryč. Jako by se po nich země slehla. Prohledali jsme celý pokoj, ale až po půl hodině strachu jsme koťata našli za skříní schoulená u maminky, které se nový pelíšek evidentně nelíbil. ?
Na Vánoce k těm třem „Krakenům“ (jak jsme na ně ječívali, když za sebou nechávali špinavou cestičku po úprku od květináče z kterého vyhrabali všechnu hlínu) přibyl ještě čtvrtý kocourek. Je zvláštní, že Leonka, která ho první tři dny mlátila na potkání s ním teď každý den spí na jednom oblíbeném křesle. S Charlesem si všichni výborně rozumí a chovají se k němu jako k mladšímu bráškovi.
Přes všechny jejich lotroviny je neustále milujeme a i když bychom jim někdy nejradši vyprášili kožich nevyměnili bysme je za nic na světě.
Čas s nimi uběhl jako voda. Za ten rok všichni vyrostli, jak se říká do krásy, ale nevím jestli se dá říct, že by zmoudřeli.
K narozeninám všichni dostali zasloužené dorty (v podobě malých paštiček) a na zahradě novou prolézačku.
Tímhle článkem bych jim ještě jednou chtěla popřát vše nejlepší.