Těžký školní život!

Snad každý to zná – unuděně sedět za tou dřevěnou deskou na kovových nožkách, která už má něco za sebou. A také podle toho vypadá. Ano, školní lavice. Nedá se na ní pohodlně ležet, její hrany tlačí do těla a za chvilku jsme celí polámaní. Pohled na ně je často žalostný – v některých školách dokonce vypadají, jako by zažily dobu, kdy učil Jan Ámos Komenský. Lak se loupe, šroubky vypadávají, na deskách jsou zaznamenána nejrůznější jména, nadávky a vzkazy pro stejně se nudící žáky z jiných tříd, dokonce občas (hlavně při psaní) můžeme mít pocit, že se náš stolek proměnil na houpačku od kolotoče. K čemu tedy vůbec jsou? Dobře, možná si na ně můžeme odložit sešit, abychom si alespoň něco málo z výkladu zaznamenali a profesoři tak nepoznali, že skoro celou hodinu nic neděláme. Ale to můžeme stejně dobře na zemi, okně, stěně, koleni či spolužákových zádech. Písmo by vypadalo sice kostrbatěji, ale co naplat? Na podlaze bychom si mohli alespoň lehnout, složit svá těla podle potřeby.
Ale už jste se někdy zamysleli, jak je těm ubohým lavicím? Co všechno si, kvůli nám, zlobivým, neustále nespokojeným a nudícím se studentům, musí vytrpět?
No vžijte se na chvilku do role té ubohé desky dřeva! Zpočátku krásně nalakovaná, lesklá. Postaví ji do třídy mezi její kamarádky a ona se nemůže dočkat, kdo za ni usedne. Celá natěšená očekává příchod prvního studenta. Nakonec přicupitá dívka v sukýnce, usadí se a lavice se zatetelí, jaké to má štěstí. Sotva po konci hodiny holčina odběhne a začne přestávka, zjistí ta chudinka, že život tady nebude nejjednodušší. První rána z pravoboku. Další šťouchanec na levobok. Bum! Změna postavení jí i jejích spolubydlících ve třídě. A nakonec ten osvobozující zvonek. Lavice si oddychuje, kdyby mohla, otře si pot z čela a těší se z toho, jak přestávku přežila. Celá šťastná čeká na příchod profesora a začátek hodiny. Ale to si, holka, moc nepomohla. Matematika není moc záživný předmět, to ví asi každý, a tak do ní poprvé zajíždí hrot kružítka a chlapec, který ji nyní obývá, vytváří své umělecké dílo. Ani po skončení trápení obou pozorovaných stran, nemá lavice klid. Další přestávka a další změna pozic, nárazy, nálety, kopance, šťouchance, škubání, skákání, hopsání, práskání, mlácení, bouchání, posouvání a třískání. A osvobozující zvuk a oddychnutí lavice, že ještě jakž takž drží pohromadě. Áááá, nový návštěvník! Tuto studentku ovšem přestávka asi hodně zmohla. Lavice jenom cítí ránu, jak na ní dopadla těžká hlava a poté i polovina těla. A pak nekonečné vrtění se, převalování a vzdychání, jak je spánek tady nepohodlný. A podobných hodin a pauz musí tento nevinný kousek nábytku přežít denně několik. A co teprve při nasčítání všech let, které musí odsloužit?
Samozřejmě existují i milí a slušní žáci, co si pouhého kousku dřeva a trochy kovu váží, ale těch je opravdu hrstka. Ruku na srdce – kdo z nás alespoň občas neznepříjemní lavicím život nebo je nevyužije jako dobré místo na napsání taháku? Myslím, že každý to párkrát za život udělá. No, moc se neošívejte!