Když nerostou houby došlo na konzervu

Jsou to asi 2 dny co jsme vyrazili letos poprvé na houby. S nápadem technicky nenáročného cestování bez spalování benzinu, abychom přírodě neškodili a ona se nám pak odvděčila nadílkou hřibů, jsme se vydali posázavským pacifikem do blízkých Stvořidel. Sice jsme do ovzduší nevypustili spaliny Naturalu 95 z auta, ale jeli na spalovanou naftu vlaku, nicméně v mých očích to považuji, uchlácholen výhledem z oken na řeku, stále za méně škodlivou dopravu.
Už ve vlaku byl prozrazen náš záměr proutěným košíkem a nožem kolem opasku. Po vystoupení z motoráčku jsme se vydali, ještě stále s nadšením, k putování do kopce za vlakovou zastávku směrem na Vilémovice, takže se pořád nacházíme na pravém břehu řeky. I když se jde po cestě vedle údolíčka s potokem pohodlně, bohužel se většinou mnoho hub nenajde, míříme do hlouby lesa. Na houbách jsem tu ještě nebyl, ale být houba říkám si: ‘‘tady bych rostla‘‘. Sice je les protkaný menšími cestami a občasný vliv civilizace se nezapře, zapomenuté plastové lahve mluví samy za sebe jak se v lese chováme. Ale na druhou stranu potencionální ideální místa jsou na každém kroku. Hromady dříví pod kterými by mohl zapaření využít nějaký ten panský a svým tmavým kloboukem nás vítat v lese. Dále rozlehlé navlhlé mechové plochy měkké jako peřina, občas nějaký ten pařez, i tady by mohl smekat klobouk sem tam štramák pan hříbek. V dohledu se tyčila zarostlá mlází a křoviska s vysokou trávou nebo husté porosty malých jehličnanů. Řekněte, nejsou toto přece ideální místa na houby? Aspoň mně to tak jako malého kluka učili. Takže s pocitem dobře zvoleného místa se jde dál. Už si představuji tu smaženici večer na talíři! Jde se dál, a dál. Hlouběji, hlouběji do útrob. No tak, ale už bychom mohli nějakou tu hnědavou hlavičku vidět. Dobře, tak aspoň pro začátek nějakou červenou muchomůrku, jako důkaz že se na houby nebudeme muset dívat jen v atlasu. Ale asi po půl hodině hledání stále nic, v lese ani památka po těchto stopkovýtrusných rostlinách. Nepomáhá ani společná rojnice připomínající policejní pátrací akci po ztraceném dítěti, kdy chodíme od sebe vzdáleni snad na deset metrů, aby žádná z těch uličnic neunikla našemu zornému úhlu. Já se přiznám, že sbírám stejně jen klasicky profláklé jedlé houby, takže, abych se najedl, musí už opravdu růst, ale tady jsem neviděl ani houby mě neznámé. Zkrátka v jehličí byly jen šišky a klacky. Ještě, že ve svém okolí vždy prohlašuji, že vlastně na houby ani nejdu, že jdu na procházku a nemůžu být pak zklamaný, že nic nenajdu. Také je to finta na les, který se tím snažím obalamutit a on je přede mnou neschovává, tak jako před jinými neskrývaně hladovými sběrači.
„Hóóóubá!“ ozval se výkřik. A opravdu, máme první houbu asi po třičtvrtě hodiny. Konečně se může použít ostří nože k odříznutí nožičky nálezu od podhoubí. Ze spodu je houba však už plesnivá a ani klobouček nevyzařuje zrovna čerstvým dojmem, takže prvotní nadšení upadá a košík slouží stále jen jako přírodní kabelka z proutí. Dobře, takže bojový plán B. Prodírání mlázím a hledání v těch nejméně přístupných místech člověku. I zvířeti. Větvičky jsou skutečně husté a prodírání by se dalo přirovnat k brodění bahnem po kolena zapadnuvšího. Samá pavučina a rozhled není nijak široký. Jednu houbu vidím, ale opět je stará a tentokrát už opravdu na první pohled. Ani zde to nevypadá nadějně. Vybavují se mi záběry z Mrazíka, hub jak malovaných vysokých snad třicet centimetrů. Naštěstí křoví končí a otevírá se krásný les posetý kamením, co tu podle pověsti ztrácel čert s děravým pytlem. Aspoň pastva pro oči, když ne pro žaludek. V dáli je patrný starší posed na čtyřnožce. Pod ním prázdná láhev vodky. Jdeme raději pryč, aby vevnitř ještě neležel někdo, kdo jí požil.
Začal jsem rozvíjet teorii o houbaři smolařovi. Tato teze spočívá v tom, že by ten dotyčný smolař, kterým jsme dnes asi měli být my, chodil po tak nešťastných trajektoriích lesa, kde zrovna před ním prošel jiný roj houbařů, kterých jsou v sezoně plné lesy. A i když by někam zabočil, napojil by se zase na trajektorii jiného houbaře a vlastně by zase chodil už po vysbíraných místech, natolik by se mu lepila smůla na paty.
Nemělo to cenu, po další půlhodině stále žádný nález. Už nám docházely síly. Buďto potřebujeme silnější dioptrie, nebo houby opravdu moc nerostou. Nerostou vlastně vůbec, ale použil jsem slovo ´´moc´´ a to z důvodu, pokud toto někdo čte a přišel domů s plným košíkem, aby nás neměl za úplné sleponě - diletanty. Je pravda, že bylo teplo a houbám vyhovuje, když je vlhko, ale o víkendu trochu pršelo. Pravá houbařská sezóna ještě určitě přijde a já jsem stejně přece nechtěl nic najít a šel se jen projít, tak nemůžu být teď zklamaný. Nevím však co znamenal vzkaz na, pro mě, neuvěřitelné houbařské internetové diskusi: „Na Vysočině rostou houby jak šílený!“, U zastávky vlaku místní vagabund v maskáčích při pohledu na prázdný košík prohlásil: „Tak dneska budu bez večeře.“ a mě mohlo aspoň trochu na srdci hřát, že když jsem si nedokázal něco k snědku nasbírat, bude k večeři konzerva. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř.