Vánoce, Vánoce přicházejí

Vánoce, Vánoce přicházejí,
zpívejme přátelé.
Po roce Vánoce, Vánoce přicházejí,
šťastné a veselé...
Ohraná vánoční píseň hraje z rádia jako předznělka nadcházejících reklam: „Vánoční slevy! Neutrácejte za příliš drahé dárky – nakupujte u nás: snadno, chytře a hlavně levně!“
Vypínám empétrojku a vystupuji z tramvaje. Nastal poslední týden školy před Vánocemi – obdobím klidu a pohody. Dívám se na hodiny na svém mobilu a přidávám do kroku, když si uvědomím, že za pět minut začíná vyučování. Snažím se nemyslet na to, že jsem dnes ještě nejedla ani nepila a snažím se potlačit motání hlavy. Vybíhám po schodech do druhého patra, otevírám dveře a trochu pozdě si uvědomuji, že jsem nezaklepala. S nesrozumitelnou omluvou si sedám na židli vedle kámošky. Test z filozofie. Super! „Kde si byla?“ ptá se kámoška. „Zaspala jsem. Už aby byly prázdniny – tenhle týden už se na většině škol jenom flákaj, ale my se musíme učit až do poslední chvíle. Ať žije škola.“
„Spěváková, napište si mínus dvě procenta!“ ozývá se profesor od zadních lavic. „Skvěle, to mi ještě scházelo,“ šeptám polohlasně. „Tak si strhněte další dvě,“ dodává profesor.
Raději už mlčím a snažím se soustředit na otázky na papíře. Filozof z třináctého století? To může být kdokoliv.
Konečně zvoní, odevzdávám test a ulehčeně se tlačím se zbytkem třídy na chodbu.
„Čáu Ani...“ „...co Vánoce...“ „...kam jedeš...“ „...co koupíš...“ „Taky dneska jdeš...“ „...nakoupím...“ „...koupila jsem...“ „...do Ňůjorkru?“ „...do Céáčka...“ „...zítra...“ „...dneska...“ „...peníze...“ „...jenom čtyři tisíce...“ „...levně za tři a půl litru...“ Procházím rychle chodbou a k uším mi doléhají útržky rozhovorů. Vcházím do učebny a vytahuji peněženku. Sleduji dvoukorunu, která se v ní osamoceně povaluje. Zavírám peněženku a vracím ji do tašky. Z chodby na mě mává kámoška. „Ahoj, jedu už dneska pryč, tak už se do prázdnin neuvidíme. Veselý Vánoce a hodně dárků,“ mrkne na mě a odchází. V hlavě se mi vybaví obsah mé peněženky a jdu si sednout. Zbytek vyučování nevnímám - hodiny s přestávkami mi splývají v jedno a v hlavě mám prázdno.
Už zase ranní vstávání. Dneska je to obzvlášť náročné. Na úterní test z biologie jsem se učila do čtyř do rána. „Vždyť je to jen sto otázek – a navíc všechno z probraného učiva,“ namítá jedna ze snaživých spolužaček. Z probraného učiva sice ano, ale jak se blíží prázdniny, odmítá můj mozek spolupracovat a provádí vánoční úklid. Co se netýká Vánoc, to odhazuje na dno hlubokého šuplíku s nápisem „Nepotřebné informace“ a nechává mne, abych si je pěkně našla, když narušuji období klidu, kdy si konečně může odpočinout. Taky bych se nejraději zachumlala do postele a spokojeně spala, ale copak si to můžu dovolit? Alespoň při testu mi mozek neztěžuje práci svým prázdninovým lenošením.
Jednou věcí si však můžeme být ve škole jistí – totiž že poslední předvánoční hodina hudebky se bude týkat koled. Docela se těším, vždyť je to skoro poslední místo, kde se snad dnes s koledami můžeme setkat, nepočítáme-li rozhlasy v hypermarketech. Koledy mám ráda, zbytek třídy jim však bohužel neholduje, a tak si na dějinách hudby pouštíme moderní hudbu více, méně či vůbec se netýkající Vánoc. Je až neuvěřitelné, jak se mohou tradice proměnit v komerci. Na hudební výchově se mělo odehrávat totéž, ale po upozornění přece jen dojde na zapálení svíčky v podobě betlému a na staré české koledy.
„Vánoce jsou svátky odpočinku,“ povídá usmívající se profesorka. „Takže si napíšeme po prázdninách pololetku a nezapomeňte mi do Vánoc poslat ten fejeton.“ Zaraženě na ni koukám, zda si uvědomuje, co právě řekla. Vánoce jsou svátky odpočinku, takže my budeme makat. Obličej se mi při vnitřním záchvatu vzteku zkroutí do nepřirozeného úšklebku, což u profesorky vzbudí zájem:„Děje se něco?“ zahledí se na mě. „Ne ne ne, nic,“ nasadím rychle umělý úsměv. „Jakoby si i ostatní profesoři nemysleli, že se budeme flákat,“ šeptám kámošce.
Samozřejmě ani na jazycích se nezapomnělo na předvánoční čas. Naštěstí v trochu příjemnější podobě. Francouzštináři se dívali na film, němčináři zpívali německé koledy a španělštináři se formou soutěže dozvídali o oslavách Vánoc a Nového roku ve Španělsku.
Nultá hodina. To asi abychom nezapomněli, že škola ještě neskončila. Neohrabaně vylézám z postele. Spát. Chci spát.
Jakoby toho už nebylo na prázdniny dost. Píšeme písemku z matematiky – z funkcí. Co to je? Odevzdávám téměř prázdný papír a uvědomuji si, že propadám z matematiky, a že místo zdobení stromku budu zdobit papíry svými grafy.
Pátek! Poslední den školy! Máme jen tři hodiny vyučování a dvě hodiny s třídní. Všichni se na pokraji zhroucení dobelhají do třídy. První hodinu v dějepise řešíme, kdo první přišel s betlémem. „Byl to František z Assisi, který udělal živý betlém ve skále. Říkalo se o něm, že krade děti, když si půjčoval miminko na Ježíška…“ vykládá nám dějepisář. Jsem ráda, že se už dneska nic neděje. Jsem utahaná, mám kruhy pod očima a zatím jsem zažívala spíš vánoční starosti než radosti. O chemii si chci trochu odpočinout, a tak přestávám vnímat ve chvíli, kdy se ozve: „Posaďte se.“ Nezúčastněně sleduji bílý papír s nějakým textem, který se přede mnou objevil. Asi něco na procvičování přes prázdniny. Slyším rozčílené hlasy a vidím rudnoucí obličej svého souseda.
Vracím se do reality. „Co se děje?“ ptám se ho. „Test! Píšeme test! Já jí jednou zabiju!“ dostává se mi vzteklé odpovědi. Otáčím se s nevěřícným pohledem na profesorku. „Vždyť je poslední školní den. A z chemie máme nejvíc známek ze všech předmětů,“ ozývám se ve snaze přesvědčit ji za hlasitého souhlasu třídy. „Tak to berte jako dárek. Alespoň budete mít nasbíráno hodně dobrých malých známek a procvičíte si látku na pololetní práci, kterou si napíšeme hned po prázdninách.“
„Pololetku?!? To myslíte vážně?!?“ ozývá se někdo napůl vztekle napůl zoufale ze zadních lavic. „Ale já tomu nerozumím...“ ozývá se někdo další. „Tak se to přes prázdniny naučíš, aspoň se nebudeš nudit.“ dostává se mu neuspokojivé odpovědi. Odevzdaně se podívám na test a začnu vyplňovat.
Třídní jsme ujištěni o tom, že ještě musíme obrousit lavice. Rezignovaně je bereme a vynášíme je ven, abychom alespoň jí nepokazili dobrou náladu svými námitkami.
Ze školy odcházím ve vánoční náladě a už se těším na sezení u stromečku a rozbalování dárků. Na náměstí Míru vidím davy upocených spěchajících lidí, mačkající se u stánků s drobnými dárky, jídlem a pitím, jak se snaží koupit něco pro kolegy, příbuzné a přátele, pro které ještě nic nemají. Uvědomuji si, že jsem zatím nic pro nikoho nekoupila, a že nemám peníze ani na žvýkačky a šťastná představa Vánoc se vytrácí. S touto myšlenkou vytahuji z kapsy peníze původně určené na zaplacení pokuty v knihovně a přidávám se k nákupní horečce, která bohužel už k Vánocům neodmyslitelně patří...
Sedím nad prázdným papírem a na prvním řádku se mi vysmívá věta: „Vánoce, Vánoce přicházejí...“.
Teprve teď si uvědomuji, jak hloupé bylo, že jsem měla radost, že o Vánocích už na fejeton nebudu muset myslet. Termín odevzdání již vypršel a mně se nyní strhávají procenta za každý den, o který se opozdím.
Tak tedy šťastné a veselé.