S nadsázkou.

Svůj článek jsem ochoten s nadsázkou nazvat, vzhledem k mé drzosti stáří, za originální. Rád čtu a čím víc čtu, tím víc mne to baví. Bosco, Werich, Eco, Páral. Čtu časopisy, i ty pro ženy a noviny z bohaté nabídky, tedy několikeré. Mám rád postavy, které přímočaře představují lidské vlastnosti, urozenost, nadutost, pokoru, talent, laskavost, cynismus, pýchu, radost a tolik nezbytnou blbost, která se neomylně připlete i do života génia. Určitě se nemýlím, když se počítám mezi nejrozšířenější amatérskou profesi, čtenáře. Čtou děti, mládež, muži a ženy, čtou starci a ženy v pokročilém věku. Slovo stařena by nemělo být používáno v tisku, to patří do pohádek. První dvě jmenované kategorie se zajímají o specifickou četbu, zatím, i když to, co někdy čtou, dokáže otřást i povahou otrlého pracovníka jatek. Přesto největší záludnosti všem ostatním přináší tisk. Ostatní sdělovací prostředky připomínají jen fakta spojená s obrázky. Takže nemohou popisovat požár, když se na obrazovce culí modelka nahoře bez. Rádio je nekontrovatelné, stačí jedno auto, jehož motor běží na plné obrátky a do toho zní sdělení, že na úseku silnice XY, se tvoří kolony. Když oko nevidí, kecy mozek ošidí. Trochu bych pozměnil citaci, i když mi to nepřísluší, že herci jsou svědomím národa. Jistě jsou, ale na tisk nemají. Protože jenom tisk nás přivádí až k dojemnému poznání, jak moc mu leží osud této země na papíře. Jsem ve věku, kdy už nemusím přispívat svou každodenní prací na stále se zvyšující platy určité skupiny lidí, strádající v různých křeslech, z čehož plyne, že mám na sledování, jak jiní pracují víc času. A je se na co koukat, i když to nelze dlouho vydržet. Snadnější je vzít si noviny, kouzelný zdroj na vymývání mozků. Je nezastupitelným zdrojem informací, až na tu paní, která povídala, ta občas něco ví dřív a přesněji. Se zděšením čtu články, ve kterých se sděluje, kolik hektarů orné půdy se podstupuje do užívání té a té firmě. Pozor, nebude osívat ani sklízet, bude vyrábět plasty, smrad a hněv. Hněv lidí, kteří vědí, že každý prodaný hektar, ubírá národu to nejcennější, svrchované území. Už nikdy se na tom místě nic neurodí, až za pár let zůstane zavřená firma památníkem pošetilostí vlád a navždy cizím územím. Držet se jakési naděje, že budeme žít z turistického ruchu, je zavádějící. Kulturní památky se nám hroutí, co mělo nějakou cenu je rozkradeno, co není, dá se prodat. V novinách máme články, ve kterých nás novináři, politologové, různí poradci, desítky zástupců různých agentur ohromují svými rozbory problémů a znající východiska. Proč tedy nejdou a neudělají to! Nejde to, co když to nevyjde, pak půjdou oni a rovnou do pr...acovního procesu. Stáváme se zemí, která ve světě ztrácí věrohodnost za politickou kulturu, ztrácíme úctu jako Češi. Zahlcujeme se cizími frázemi, úplně se zapomíná na starší generaci, která má právo v té zemi dožít. Jak má rozumět osmdesátiletý člověk větě, ve které se mu sděluje, že mu bude, nebo nebude zvýšen důchod, když z dvaceti slov je osmnáct cizích. Nebylo by lepší napsat, zvyšuje se vám důchod o 200,- Kč, než nesmyslná věta. Výrokem na bázi analytické rekonstrukce finančních fází s programovou databází při inviduálním kontu vám patří/nepatří 200,-Kč. Dostanu nebo nedostanu, na tvářích se objevují rozpaky a ani přivolaná vnučka právnička, není schopna vysvětlení. A novinář si mne ruce nad ohromující hrou slov. Ale, když ho známý za některé články pošle do české vyhřáté, cítí se uražen, že mu to neřekl anglicky, on přece umí. Navíc je pro čtenáře manou nebeskou číst rozhovor politika s novinářem, který je osvícen moudrostí a je jist úspěchem. Příklad: "Pane poslanče, co je pravdy na tom, že vaše žena byla viděna ve společnosti oponentního kolegy v kavárně Slavia?" Odpověď: "Pane redaktore, stejně jako na tom, že vaší ženu museli odvézt na záchytku z mejdanu v bytě šéfredaktora." A je oheň na střeše, protože není možné, že by to mohla být pravda. Co dál, budou další otázky? Nebudou, protože si někdo dovolil odkrýt roušku toho, kdo může špinit jiné, ale on je nedoknutelný. Je zajímavé, že se nenašel nikdo, kdo by psal o skandálech novinářů. To by bylo možná mnohem zajímavější, než články o modelkách a jejich umělých poprsích, politické korupci, o zápachu politických zvratků z úst nejpovolanějších, svádějících to na pach z popelnic, které jsou proti tomu flakónky decentních smrádečků. Možná by překvapilo, jaké články a kým napsané, dělají z naší země evropskou latrinu. Bude ostudné, až ve většině zemí se nás budou dotýkat dlouhými hůlkami, aby se náhodou neotřeli o náš páchnoucí charakter. Jakou může mít pozici v jakémkoliv evropském , nebo světovém orgánu člověk, který musí mít kolem sebe deset poradců, aby vůbec pochopil, co se od něho požaduje. Nebylo by lepší dát šanci přímo poradci, přiznat mu řádné kompetence a stranickou celebritu poslat raději na seminář o rekvalifikaci. Žádný jedinec v této zemi si nemůže být jistý tím, že se ho nedotkne vyplachování mozku v rámci předvolebních slibů, ale může si být jistý tím, že nezdary budou přičteny jemu. Politika je realizace využití všeobecné inteligence k dokonalému zhodnocení přírodního bohatství země ve prospěch národa, ne světa, ale národa! Bohužel jsme národem, kde vlády opovrhují důstojností svého lidu.Byrokratická mašinérie, zaštítěná nesmyslnými zákony, je pro ně nejlepším drábem proti případné nespokojenosti. Politická korupce rodí tu nejhorší devastaci politické morálky. Chechtot a úšklebky na adresu protivníků jsou pro politiky dokonalým hereckým projevem, protože v jejich soupeření je hamižná dohoda. Tento způsob jednání politiků je dokonalým projevem hyenismu. Co bude za deset let je nezajímá, protože zatím je mršina skoro celá. Za deset let už u toho nebudou. Tak co!