Mám ho tam? Nemám ho tam? Zn. Spěchá!

Mám ho tam? Nemám ho tam?
Zn. Spěchá!

… aneb tentokráte o studentech trochu jinak …

Moje pozornost dnes zamířila do řad studentstva jednoho nejmenovaného gymnázia. Ráno, řekněme kolem půl osmé, už před budovou bylo pěkně živo. Všimla jsem si dvou svěřenců tohoto ústavu vychovávajícího budoucí elitu národa. Znuděně se poposunovali skoro až k cíli, potřepávali nervózně svazky klíčů a pod sebou už měli z oharků cigaret pořádné špačkoviště. Čekali přece tu dlouhou řadu, aby si vzorně očipovali, respektive aby si potom před svými třídními nemuseli sypat popel na hlavu, že jim zas chybí příchod.
Tito dva mladí džentlmeni, jak jsem přítomné dva hochy ve frontě přede mnou nazvala, se hlasitě bavili o nějaké písemce. Z matematiky, myslím. Svou strategii, jak nejlépe u testu uspět, zahájili velice vulgární charakteristikou své vyučující. Pak na ně přišla řada. Bohužel, očipli si a práskli mi dveřmi před nosem dříve, než se vůbec k té strategii stačili dostat. Poslední, co jsem zaslechla, bylo, že ona dotyčná je děsná … (Zbytek si jistě domyslíte sami. Někteří rádi. Jiní neradi. Kdoví.) Nic naplat, brána vzdělanosti je pohltila. Zcela!
Ano, vstoupili do místních šaten.
Každý se holt na svou dennodenní hrůzu připravuje jinak. Někteří asi dávají větší průchod svým emocím. Ventilují svůj strach zamaskovaný za nadávky, protože jim tento způsob prostě vyhovuje. Co člověk, to unikát. Jak vidět, platí to absolutně ve všem.
Jiní jdou na to jinak. Kdo z nás nikdy nezhotovil tahák, ať hodí kamenem!
Přiznám se, ačkoliv raději pročítám látku pravidelně, abych se na poslední chvíli nemusela něco horlivě drtit přes noc, kdysi jsem si tahák vyrobila. Strávila jsem nad tím dost času. Své neobratné písmo jsem totiž vůbec nemohla vtěsnat na ten maličký papírek. Všemožně jsem zmenšovala a zmenšovala, až jsem to po sobě ani za mák nemohla přečíst.
To je taky kombinace – hnusné písmo na formátu A15. Nakonec jsem svůj výtvor nepoužila. Kromě toho, že mám neúhledný rukopis, chybí mi ještě určitá špetka rafinovanosti.
Písemka přece jen nedopadla nejhůř, takže mě to nijak zvlášť nemrzelo.
Avšak i mistr se někdy utne. Kdysi jsem ve třídě zažila jednu velice šikovnou spolužačku. Pro opačné pohlaví byla velice přitažlivá. Nosila minisukně, silonky a velké výstřihy. I někteří kantoři zaplesali radostí (či něčím v tom smyslu), když ji uviděli. Stvoření to bylo pěkné – skoro chodící reklama na Thymolin. Jen intelektu moc nepobrala. Byla vlastně spíš chudák. Ale ty taháky! Své líbezné písmo vždy uvelebila na minipapírku
a minipapírek do penálu. Šup ho pěkně mezi tužky! Je to už asi rok - měli jsme psát nějakou písemku. Nevím z čeho. Teplejší počasí dovolilo oné dívčině, aby si vzala minisukni, silonky a výstřih až bůhvíkam. Přepečlivě položila taháček na stehno pod silonky a čekalo se,
co se bude dít. Do třídy vešel vyučující. Třída se náležitě zvedla do pozoru.
Jedna parta študáků, ještě sešity na lavicích, po očku listovali, co nestihli během týdne dopilovat. Ona dotyčná se jenom zazubila, až se panu profesorovi tajil dech, a jakoby nic. Hrála dámu nejvybranějších způsobů. Kdyby ale – všimnu si, jak se pátravě prohlíží. Najednou se od epicentra – tedy té dívky – začala šířit vlna lehkých pošklebků.
Pošklebky záhy přešli v smích. A smích se proměnil ve všelijaké to hlučení a lomození
o velkém množství decibelů. Katce S., jak se ona inkriminovaná jmenovala, klesnul tahák
až ke kotníkům … „Má ho tam!“- zaradoval se učitel a chtěl po Katce, aby mu ho odevzdala.
Jo, co se v mládí nenaučíš, to ve stáří vůbec nenajdeš…