Bublina

Byli jsme v bublině. Ve velké bublině zelené barvy, která, když na ni dopadá déšť, hází oranžovo-bílá prasátka.
Do bubliny jsme se dostali náhodou. Tam – do země, kde je tráva zelenější – jsme sice jeli dobrovolně, s větším či menším nadšením, ale bublina přišla sama. Nikdo s ní nepočítal.
Vstupovali jsme do ní opatrně. Různí lidé se navzájem oťukávali a hledali k sobě cestu. Na začátku jsme měli skutečně pramálo společného. Báli jsme se té dlouhé doby, báli jsme se soběstačnosti a báli jsme se i sebe navzájem. Ale najednou se něco stalo.
Bublina, kterou jsme nechtěli, nás obklopila ze všech stran a stala se nepostradatelnou.
Podobala se odrazu v zrcadle. Realita vypadající stejně se nás netýkala, měli jsme zelenou bublinu a s ní najednou získávali odstup.
Hrála v ní divná hudba, která se díky odrazům od zakulacených stěn jevila jako dokonalá, špatná poezie jako nádherná a promítané filmy jako skvostné.
A bublina o své důležitosti věděla.


Bublina nabyla tyrkysových odstínů. Vítr foukal, mořský vzduch se převaloval nad palubou a bublina stříbrně zářila. Kouzelná chvíle nás zasáhla. Postavičky se pohybovaly sem a tam pod vlivem bubliny se dívajíc na svět tyrkysově.
„Tohle je bublina. Velká tyrkysová bublina, která nám dává barvu.“
„A svět je velká krabice, kde jsme jenom obyčejnými stíny.“
„Není to smutný, že žijeme v krabici?“
„Ne, svět je krabice. Život se podle mě odehrává právě v těch bublinách.“


Bublina zmodrala. Mraky se změnily, ztratily divokost i krásu a staly se obyčejnými, všedními. Najednou bylo krásně. Slunce svítilo, oblaka se pomaloučku táhla po obloze a vůbec se jim nechtělo pršet. Ale bublina si to přála. Chtěla, aby po ní stékaly proudy vody, aby mohla zase stříbrně zářit. Aby mohla být taková jako předtím.
„Ona zmodrala. Nevím, jak je to možný, ale fakt během tý cesty zmodrala. Přes tyrkysovou přešla k modrý.“
„Viď? Něco se změnilo. A nemám z toho radost.
Ani rozčarovaná bublina nebyla šťastná.


Bublina získala červenou barvu. Červená jí slušela. Rozčarování pominulo a ona se smířila sama se sebou. Horký vzduch se k ní lísal a bublině došlo, že zelená už asi nikdy nebude. Že se něco změnilo. Vzala horký vzduch na milost a s ním i toto nové město.
Bublina se purpurově usmívala.
„Dneska je červená..“
„Proboha, aspoň trochu logiky, prosím!“
„K tomu logiku nepotřebuješ. Prostě to tak je.“

Nálada bubliny nás ovlivňovala víc než jsme si byli ochotni připustit.

Bublina přes noc zářila tajemnými odstíny zlaté a s prvními ranními paprsky zasvítila jasnou žlutou. Známé mraky, krásné počasí, dokonce i citrónově žlutá pole vzdávala hold bublině. Ona se líně valila a vzpomínala na své předešlé barvy.

„Víš, jak jsi mluvila o bublinách.. Tak není dobrý, aby v tý bublině byl člověk sám. A já bych tam chtěl mít Tebe..“
„Bublina praskne.“
„Třeba ne.“
„Dneska je žlutá. A žádnou logiku to nemá.“
„Všiml jsem si. Tak co, myslíš, že počkáš do pondělí?“
„Možná.“
„Možná?“
„Počkám.“

Slunce na obloze i to v nás se smálo na bublinu a ani ta nemohla být dlouho smutná.
Plula dál, uvnitř sebe několik šťastných lidí, kteří jí byli a jsou vděční.
„Doufám, že ti ještě nesplaskla bublina.“
Jak by mohla.