Ach ta nenasytnost!

Cestou do výtvarky se musím ještě zastavit do nějakého obchůdku a koupit si DVD. No jo, staré české filmy, to je moje…
Když se v obchůdku rozhlížím kolem sebe (a ona reklama slyšená z televize dělá učiněné divy, poněvadž o všem, co kolem sebe vidím, jsem slyšela již mnohokrát), najednou sahám po kulaté plechové krabičce, v níž mají být větrové bonbony a už ji platím. No nic, třeba mi ty bonbony budou chutnat, utěšuji se. A když by mi náhodou nechutnaly (i to se samozřejmě může velmi snadno stát), mohu je přece kdykoliv kamkoliv vysypat… Ale i když je vysypu, stále mám to podstatné, co mě okouzlilo: přede mnou leží ta úžasná krabička! Co si do ní dám? Připínáčky? Nebo raději kancelářské sponky? To je koneckonců úplně jedno. Nejprve musím vyprázdnit krabičku, teprve potom ji mohu zaplnit jiným obsahem. Takže s chutí do toho!
Bonbonu jaksi neubývá a já se vůbec nedivím. Vždyť jejich síla přesahuje hranici výdrže mých úst. Hmm…, jak to udělat. Jelikož nejsem lakomá, o bonbony se podělím se svými přáteli. Někteří nadšenci (možná pitomci) mi chtějí natolik pomoci, že si bonbony berou po dvou i třech kusech. Nakonec to ani nebyl takový problém, jak se zprvu zdálo.
Chvíli po návratu domů mi přišla sms od přítele, který mi pomáhal ony bonbony „zlikvidovat“. Prý sedí na toaletě a vidí to na bouřlivou noc. Bonbony už nechce ani vidět, prý mu to stačilo na dlouhá léta dopředu. Za chvíli mi přišla další sms, tentokrát od jiného přítele, který se ale také zapojil do mé „likvidace“ bonbonu. Bohužel se i u nich stalo wc na několik hodin jeho přechodným domovem. Naštěstí, jak podotkl, mají okno od toalety do dvora a ne do ulice.
A poučení? V každé situaci je dobré znát míru. Když člověk neví, kdy má přestat, měl by počítat s tím, že se objeví problémy. Za vše si totiž může člověk sám. A bohužel mnohdy bývá jeho počínání zcela zbytečné. Jak to myslím? Představte si: ta krabička, kterou to všechno vlastně začalo a která mi málem zabila přátele, leží doma úplně prázdná. Ovšem hlavně, že ji mám. No ne?