Ach, ta škola...

Už je to zase tady, pomyslím si, když otevřu diář, a tam jedna písemka naskládaná za druhou. Zase celé odpoledne prosedím schovaná pod horou sešitů neschopná naučit se ani slovíčko…
Ale myslím, že na světě je spoustu dalších človíčků se stejným problémem.Plno studentů nadává na školu, jak to učení přetěžuje jejich mozek a že nemají čas na nic jiného. Nechápu ty, co dokážou doplňovat každou učitelovu větu, mít ze všech testů za jedna a ještě mít tisíc dalších koníčků. Já mám sice také hodně zálib, ale nějak se mi nedaří skloubit je s učením dohromady. Ani se rodičům moc nedivím, když se mi s výhružně vztyčeným ukazováčkem snaží zlepšit prospěch tím, že mi kroužky zatrhnou. Zatím se jim to ještě nepodařilo, protože jsem vždy na poslední chvíli přispěchala s nějakou tou jedničkou a vykouzlila jim (dočasný) úsměv na tváři. Ale jak dlouho mi to ještě vydrží? Copak to bude možné nechávat vše vždy na poslední chvíli? Proč mi, ty chytrý, všeznalý studente, neporadíš?
Já vím, já vím, na to musím přijít sama, ale kéž by to nebylo tak těžké…Přinejmenším se můžu utěšovat tím, že se alespoň snažím se svou nedůsledností něco dělat. Ne, já nejsem jako ty děcka s nosem nahoru, co den co den přicházejí ze školy s trojkou čtyřkou, hodí tašku do kouta a sednou za počítač. Je pravda, že mnohem příjemnější strávení odpoledne je pro mě například posezení s kamarády, ale když už nějaká ta špatná známka ze žákovské vykoukne, snažím se ji napravit. Také znáte ten pocit, kdy se vám konečně něco povede a vám srdce poskočí radostí a mozek zajásá: „Jo! Zvládl jsem to!‘‘
Ale ne sám. Kdo nám vždy poradí, když jsme s rozumem v koncích, nenapadne nás žádná kloudná myšlenka jak asi vznikla ta Země a dokonce ani milí rodiče si s úkolem nevědí rady? Učitel. Jedině on má svatou trpělivost vysvětlit nám vše do posledního písmenka a vzorečku. Jemu bychom měli děkovat nejvíc...