Pidisloupek o obrovi

Před nějakou dobou se stala celkem rutinní věc. Tedy na dnešní dobu. Jednoho dne na jedné poště v jedné vteřině sebrali ženě se dvěma dětmi všechny peníze, které měla. A protože měla zcela učebnicově nesmyslně napsané PIN v dokladech – které jí sebrali taky – vzali opravdu všechno. Tou ženou byla žena má vlastní. O tom tu ale psát nechci. Řekl jsem si, že nebudeme plakat nad rozlitým mlékem, s penězi si stejně příliš nerozumím (nebo ony se mnou – to by se snad u nás držely), koupil jsem za půjčenou částku kytku a dvě lahve šampaňského a obyčejnsky jsme se opili.

Má čtyřletá dcera, která zoufalství mojí ženy prožívala s ní – a to jediné mě opravdu na celé věci mrzí - mi už ve dveřích hlásila, že ani ona, ani maminka nemají peněženku. (Mimochodem jsem hned v blízké budoucnosti dostal za úkol jí peněženku koupit, jak jinak než růžovou, a i když se normálně snažím na výmysly svých dětí nepřistoupit, tohle jsem musel splnit). Ve své čtyřleté hlavě si věci srovnala tak, že mamince sebral věci asi nějaký obr. To mě dojalo a hned jsem kontroval návrhem, že půjdeme obrovi rozbít….no zcela nevýchovně jsem opravdu řekl „hubu“. Rozhodla se, že se bojí a do tohoto donkichotovského boje se mnou nepůjde. Hned ale vyjmenovala tři „strejdy“, které bych si s sebou mohl do bitvy vzít. Byli to přesně ti tři, kterým jsem měl potřebu o další ze svých potíží říct. Přesně ti tři, kteří ihned nabídli jakoukoliv pomoc.

A mě napadla jedna věc. Ať si ten, kdo má teď naše peníze, ať si je opravdu užije. Podstatné totiž není nahromadit zářezy na pažbě kariéry, získat jméno ve světě hamburgerů, šokujících zpráv a popularity, nebo dokonce přemýšlet týdny o tom, proč zrovna vás museli okrást. Důležité je mít alespoň jednoho člověka na světě, který by s vámi v případě nutnosti šel na obra. S tímto vědomím totiž i jiné obří úklady můžete zvládnout.