Pohádka

Politici jako stateční rytíři, oddaně bránící hodnoty, kterým věří? A proč vlastně ne? Malé děti přeci na pohádky věří. Babičky jim je vyprávějí před spaním. Dobro vítězí nad zlem. Chytrost nad hloupostí. Pilnost nad leností. Zkrátka vymyšlené příběhy, z nichž dospělí dávno vyrostli.
Vezměme si například takovou vymyšlenou zemi, Nezmálkov. Žijí zde lidé, pracovití poddaní, jimž vládne moudrý a spravedlivý král, obklopen skupinou svých oddaných rytířů. Žijí spokojeně a šťastně, jenže pak se najednou něco pokazí. Dejme tomu, že se princezna píchne o trn růže a usne na celých sto let. A sní celé království. S jedinou výjimkou králových věrných. A tak, zatímco všichni ostatní spí sladkým a nevědomým spánkem, začnou celému Nezmálkovu úřadovat rytíři. A to se potom dějí věci.
A pak nastane lehký zmatek. Každý zatouží řídit zemi po svém. Výsledkem pak je to, co vidíme, když se rozhlédneme kolem sebe. Jistě, mnohým z nich nelze upřít snahu, někdy korunovanou úspěchem, nicméně v konečné fázi to vyjde nastejno. Kdyby se pan král z ničeho nic najednou probudil, pravděpodobně by ho trefil šlak. Poddaní by se vyděsili, co se to s jejich zemí děje. Ale jelikož hluboce spí, o nic se nezajímají. Možná je to dobře. Máme přece demokracii.
Sami si uvědomte ten paradox. Máme přeci možnost sami se svobodně rozhodnout, koho chceme v čele našeho státu. A kolik nás nakonec přijde k volbám? Minimum. A proč? Někdo si možná řekne, proč zrovna já? A proč taky ne? Stěžovat si umíme všichni. Není pro nás problém sedět po sedmé večer před televizí a hlasitě protestovat proti tomu, co se v politice děje. Nicméně koho už napadne, že by to bývalo všechno mohlo být jinak? Stačí se jednou za čtyři roky trochu přemoci a odpoledne po práci si odskočit k urnám. Tedy volebním.
V Nezmálkově mezitím uběhne celé století. Krajem tou dobou náhodou projíždí bohatý, krásný a chytrý princ na bílém oři. Když uvidí zarostlé a zbídačené království, popadne ho zvědavost a odhodlaně se začne prosekávat trnitou cestou vpřed. Dostane se až do nejvyšší věže, kde s hlavou položenou na okenní římse zhluboka oddychuje princezna. A princ neodolá a políbí ji. A zbytek jistě znáte. Princezna se probudí a spolu s ní i pantatíček král a všichni okolo. Když vládnoucí hlava uvidí ten nepořádek a zmatek kolem sebe, opravdu málem zešílí. Ale jakoby náhodou je tu ve všech směrech dokonalý princ, který s bravurou, jež by mu i největší hollywoodští šviháci mohli závidět, dá vše do pořádku. A pak zazvoní zvonek a pohádky je konec. Nebo, chcete- li, žijí šťastně až do smrti.
Sem k nám ale žádný dokonalý krasavec s oslnivým úsměvem a pronikavou inteligencí nepřijde. Budeme se muset rozhodnout, jestli chceme dalších sto let nečinně klímat a přihlížet, co se děje kolem. Anebo si můžeme dát hrnek kafe na probuzení a
začít se podílet na fungování našeho státu. Přece nejsme žádným stupidním národem bez vlastního názoru, který ani není schopný rozhodnout se, koho chce vlastně v čele své země. Když si Češi něco usmyslí, tak to dokážou. Stačí jen chtít. Opravdu je to tak těžké, se jednou za těch 1460 dní přemluvit k tomu, abychom zaběhli do volební místnosti podškrtnout pár papírů? To není tak moc, nemyslíte?