Návraty do vlastní zapomenuté minulosti

V pátek jsem jela na Jižní Město. Po deseti letech. Už po cestě jsem byla trošku nesvá, to tou nejistotou, jestli se tam chci vůbec vracet. Když jsem na Chodově vystoupila z metra, dolehly na mě ty staré časy tak, že jsem zapomněla dýchat.
Bydlela jsem tam zhruba od svých tří do pěti let. Žili jsme v paneláku, tak jako všichni. A ty domy taky vypadaly všechny stejně - obrovské šedé krabice, ve kterých bydlely mladé rodiny s dětmi a věřily tomu, že až si vydělají, přestěhují se na lepší místo. A taky důchodci, pro které tohle bylo to lepší místo. Tenkrát jsme ještě vařili na plynu, skoro všechen nábytek byl z dřevotřísky, a když jsme svítili v koupelně, nesmělo se žehlit, protože by vypadly pojistky. Chodila jsem do školky, kterou jsem nenáviděla. Hráli jsme si na prolézačkách, ze kterých se sloupával žlutý a červený lak, a na pískovišti jsme občas nacházeli jehly a injekční stříkačky. Když jsem šla po chodníku, hrála jsem si, že nesmím šlapat na hady. Asfalt byl totiž nesouvislý a jakoby záplatovaný, a hadi - to byly ty zalité spoje mezi jednotlivými kousky. Všechno to bylo jakoby prázdné a provizorní, ale nikomu to nepřipadalo divné, všichni se tvářili „spokojeně“ a neplánovali v nejbližší ani vzdálenější budoucnosti nic zlepšovat. Večer to býval zvláštní pohled, na růžové nebe a zlaté slunce odrážející se ve stovkách a tisících oken šedivých domů a vědět, že i když sídliště vypadá tak opuštěně a neobydleně, za těmi okny se schovávají stovky a tisíce malých rodin, které žijí své malé životy, tak jako my.
Teď jsem o desetiletí starší a bydlím na opačné straně města v rodinném domku. Spotřebiče můžu zapojovat beze strachu, že vyhodím pojistky. Když mám chuť, můžu strávit celé odpoledne brouzdáním na internetu, poslouchat rádio nebo koukat na filmy, cokoli. Znám desítky amerických kapel, chatuji s lidmi z Ruska. Lidé tu mají dost peněz na to, aby mohli mít vlastní názor, provizorní šeď se změnila v oficiální šeď skla a oceli, a z oken letadel hadi na chodnících nejsou vidět. V mé části světa už nejsme postkomunistická země.
Jak to tu bude vypadat za dalších deset let? Zůstanou tu ještě nějaké poštovní schránky, nebo už budeme všechnu tu byrokracii vyřizovat přes počítače? Budeme si vařit vlastní jídlo, nebo jen ohřívat polotovary? Nebo si snad večeři necháme dovážet každý den domů? Anebo si budeme kupovat jenom jakousi hmotu s příchutí a daným množstvím kalorií? Kdoví. Ale zvykneme si, tak jako jsme si zvykli vždycky předtím. Vrátila jsem se zpátky na Jižní Město a divila se, že se tu za těch deset let vůbec nic nezměnilo. To jenom já.