Posilovna

Protože si představujeme, jak stojíme v místnosti plné strojů, ke kterým se neumíme ani postavit, krásných lidí, kteří se na těch strojích suverénně v pravidelných rytmech pohybují a samozřejmě nekoukají na nic jiného, než na náš nemožný cvičební úbor, přetékající špeky, a pohrdavě komentují našich několik nepodařených pokusů nasednout na rotoped.
Ano, tak nějak jsem si připadala při mé první návštěvě posilovny. Na kousku papíru jsem měla načrtnutý jakýsi tréninkový plán, který mi sehnala kamarádka, na sobě černé elasťáky, ve kterých mé tenké nožky připomínaly pohybový aparát Ferdy mravence, a tílko bez rukávů, jež zase nepokrytě zdůraznilo činkou nedotčená ramínka. Rotoped byl celkem v pohodě, našel se dokonce jeden, na kterém jsem dosáhla na šlapky a koleny se nekopala do brady. Zátěž byla nastavená poměrně vysoká, ale než to tady rozštelovat, raději to vydržím. Po deseti minutách jsem se cítila již dostatečně rozehřátá a z rotopedu spadla. Nohy se mi trochu třásly, ale to je asi v pořádku, napoprvé, říkala jsem si. Vzala jsem lísteček a začala hledat stroj, na kterém začnu, nebo na který si budu umět sednout. Skvělé, v rohu pod okny ležela žíněnka. Lehy sedy znám ze základky, začneme tedy s bříškem. Beztak jsem tady hlavně kvůli němu. Když už jsem na žíněnce, přidala jsem ještě něco málo na záda. Půlhodinka utekla jako nic. Zbývají ruce a nohy. Tamhleto vypadá celkem jednoduše, řekla jsem si a přesunula se na lavičku s kladkou. Měla jsem radost, že se mi podařilo nastavit odpovídající počet závaží, a začala cvičit.
„Sedíš na tom obráceně,“ ozvalo se za mnou z úst neznámého svalovce. „A nedávej si tak velkou zátěž,“ dodal ještě.
„Já vím, jen jsem zkoušela, kolik dneska unesu…“ odpověděla jsem s výrazem posilovacího suveréna. „Nevíš, kde tady mají něco na nohy?“ zeptala jsem se neznámého kolegy.
„Myslíš jako podkolenky?“ odvětil s pohledem na mé bosé nohy (na ponožky jsem v tom fofru úplně zapomněla).
„Ne, nějaký stroj, potřebuju trochu nabušit…“ opět ten suverénní výraz, jsem na sebe hrdá, všiml si mě profík. Teď se podíval na ty elasťáky.
„No, možná by pro tebe byly nejlepší žabáky.“
Tak jsem skončila opět na žíněnce. Mezi všemi těmi stroji se moc poskakovat nedalo, po dvou kolečkách jsem to vzdala. Dobře, že je žíněnka u okna, alespoň jsem na čerstvém vzduchu. Jé, posledních pět minut, musím na rotoped. Ten můj byl obsazený, několikrát jsem se kopla do brady.
Sprcha byla příjemná, teplá a uvolňující. „Zasloužím si odměnu,“ napadlo mě a zalezla do nejbližší cukrárny. V noci přišla svalová horečka, týden jsem se nemohla smát a chodit do schodů. Byla jsem nucena dát si pauzu. Od té doby cvičím doma a jezdím na kole, které mi upravili na míru v prodejně. Žabáky mi stejně nedělají dobře na kolena...