Nahnilé nahniličko

„Je na měkko!“ „Ne! Je na hniličko!“...zábava? Ani ne, rychle se to ohraje.

Koupila jsem si lístky na divadelní představení Nahniličko. Pěkně zapsala datum do diáře a začala se těšit. „Konečně budou hrát něco...NĚCO! Vždyť to napsal Jan Kraus. To nemůže být špatná hra,“ říkala jsem si.
Konečně nastal den D! Snad pětkrát jsem se postavila před zrcadlo a zase převlékla. No co, chtěla jsem vypadat dobře. Ale taky se cítit pohodlně a divadlo si náležitě užít. Po vybrání vítězného modelu už na mě čekalo auto a cesta do divadla. Jako by se divadlo proměnilo v supermarket. Okolo jezdila auta a hledala místo k zaparkování. Uvnitř pak byla spousta lidí, co hledá to hlavní- to co viděli na letáku.
Potom, co všichni objevili své sedadlo z letáku, začali pomalu rozbalovat jimi koupený kousek. Já ho rozbalovala se zvědavostí. Ostatní však spoléhali na to, že co je na letáku, musí být bomba. Když přišel Jan Kraus na jeviště, div mu hned nezačali tleskat. Aniž by něco řekl nebo udělal. Při každém slově proplula divadlem vlna smíchu. Ale bomba to nebyla. Když se dva lidé na jevišti 5 minut dohadují, jestli je vajíčko uvařené na měkko nebo na hniličko, člověka to přestane bavit. Většina obecenstva však byla nenasytná. A co na tom, že obsah není moc dobrý. Ten obal za to přeci stál.
Začala jsem si připadat jako černá ovce. „To jsem jediná, koho to nebaví?“ běhalo mi hlavou. Přestávka mě ale přesvědčila o nepravdě mého smýšlení. Hned vedle mě se uvolnila dvě místa. Že by to někoho nebavilo ještě víc než mě?
Zbytek představení jsem se snažila najít pointu. Byla trochu supermarketová, sloganovitá: Chcete vyřešit manželskou krizi? Nebojte, náhodou k Vám vrazí ruský překupník zbraní, Vaše žena s ním stráví noc, Vás bude svádět ředitelka továrny na zbraně. A je po problému!
Nevím, možná mi něco unikalo. Ostatní se mohli potrhat smíchy. Já jsem jen koukala okolo a říkala si, jestli jsem si nespletla obchod. Pro mě totiž není obal to, co se počítá. Ale taky jsem se nechala zlákat pozlátkem.