Můj den na HT, aneb jinak jsem zcela normální...

Dovoluji si nabídnout několik málo řádek pro odlehčení...
Možná někomu vykouzlí úsměv na tváři :-)

Má závislost se prý jmenuje Hattrick, přesněji řečeno internetová adresa www.hattrick.org. Je fakt, že na těchto stránkách mě naleznete prakticky non-stop. Pokud zrovna nejsem připojen, tak se zákonitě musí dít něco naprosto mimořádného. Schválně se teď podívejte, jestli jsem přihlášen! Přiznávám, nejraději bych byl on-line i když spím...

„Je to s tebou vážné, hochu,“ slyším každodenně od přítelkyně, která se opět marně pokouší probít k počítači, aby si prohlédla své měsíc nevyzvednuté emaily. Pokud nevystihne okamžik, kdy musím na toaletu, nemá šanci. U mě v počítači totiž vládne pevnou rukou Hattrick a mé děvče má jen tristní šanci počítač dostat, byť na okamžik, do své moci.

Ale pěkně popořadě. Ráno musím vstávat, to asi každý z vás. Já si však nařizuji budík o hodinu a půl dříve než obyčejní lidé. Ihned zapínám počítač, abych se před snídaní ujistil, že se přes noc nestalo nic co nebylo v plánu. Pokaždé je vše v pořádku a svůj tým přebírám v takové fázi, v jaké jsem jej dvě hodiny po poslední noční aktualizaci s těžkým srdcem opouštěl. Pak přichází na řadu kontrola přestupní listiny. Už mnohokrát se mi totiž podařilo ráno, tedy spíše nad ránem, výhodně nakoupit! A protože mám soupisku stabilizovanou, šmejdím všude možně – jen aby byl můj nákup co nelepší a za co nejmenší částku. Jako všude i zde praktikuji heslo „hodně muziky za málo peněz“. Po miliontém kliknutí většinou zjišťuji, že dnes asi podle svých představ nenakoupím, nicméně ještě jednou pro jistotu kontroluji podrobně přestupovou listinu a posléze raději i mé stěžejní hvězdy. Uklidněn tím, že nacházím své hráče stále na soupisce, zvedám se poměrně klidný a mířím do kuchyně na snídani. Namažu si chléb s čímsi a stavím vodu na kávu, když tu si většinou vzpomenu na něco, co je ještě nutné neprodleně na Hattricku překontrolovat, a tak běžím zpět k počítači. Už jsem z toho nešťastný, pokaždé něco opomenu a snídaně tím bývají opětovně narušovány. Když to není trénink akademie, tak je to kontrola vůdčích schopností trenéra nebo situace kolem mého bývalého hráče na přestupové listině. Člověk aby měl na všechny ty události seznam! Ostatně, ten si již také připravuji :-) Do poloviny snídaně je to paráda, v polovině začínám kousat rychleji a zapíjet intenzivněji. Před koncem snídaně už nesedím a nohy mě táhnou opět do pracovny k počítači. Poslední kousky doslova hltám, jako kdyby mi šlo o život. Nádobí za chůze odhazuji do dřezu a sprintuji k opět k počítači. Když si uvědomím, že jsem toho rána již všechno nejméně třikrát viděl, klikám jen proto, abych klikal. Uklidněn tím, že se nacházím na Hattricku, v podstatě ani nevnímám, na které z podstránek to vlastně jsem. Z relativního klidu mě vyvede až budík, který tentokráte signalizuje, že je čas odejít do zaměstnání.

Jako jeden z mála mám to štěstí, že se do zaměstnání těším. Mohu tam totiž provozovat Hattrick prakticky celou pracovní dobu. Pravda, občas mě někdo sice s něčím otravuje, ale jsou to většinou jen samé nepodstatné věcičky. A když tu a tam na něco zapomenu, nic se neděje, každý jsme jenom člověk. Horší by přece bylo, kdyby mi například unikl sedmnáctiletý talent za dobrý peníz nebo se mi vzbouřili asistenti trenéra. V práci moji slabost všichni znají. Kolegové se ji rozhodli rádoby nenápadně přehlížet, jenom šéf má občas nějaký proslov. Vesměs jsem s ním ale za dobře. Jsme domluveni, že pokud v pracovní době nebudu skandovat jména hráčů nebo hlasitě oslavovat góly, tak to bude ignorovat, jenom prémie prý pro mě zůstanou tím co rybníky pro pouště. No, každopádně bych na toho bezectného prchlivce někdy rád narazil třeba v pohárovém zápase, to by mu byla asi kancelář malá! On tedy Hattrick stejně nehraje, on má pořád jen ty své grafy a peníze...

V zaměstnání si ve svém HT týmu nastavím a zařídím naprosto vše co potřebuji i nepotřebuji. Nikdy z práce neodcházím, pokud mám něco rozděláno, myslím na Hattricku, to bych se pak v tramvaji utrápil! Raději si nějakou tu hodinu ve firmě nadělám, jen abych mohl jet v klidu domů a radovat se například ze slušně uzavřeného přestupu a nové tváře ve svém mančaftu.

Do mého bydliště už přijíždím nervóznější než prvorodička před porodem. Přemýšlím, kdo mi asi tak mohl napsat, jakou asi mají kluci náladu nebo kdo se výhodně objevil na přestupové listině. Co na tom, že znám časy aktualizací. Všechny důležité údaje musím zkrátka vidět několikrát denně! Pokud je středa a hraje se přátelák nebo pohár a já jsem již doma, tak bez výjimky zamykám pracovnu, vyvěšuji ceduli "nerušit" a s pomocí mírně alkoholického nápoje zlaté barvy se pouštím, při sledování onlinu, do fandění. Upozorňuji vás, že takovým způsobem jako fandím já, jen tak nikdo nefandí! Alespoň o dvě patra níže bydlící soused mi to minulý týden tvrdil, když mě přirovnával ke zvířeti, které mám nejraději se zelím a knedlíkem. Přes zeď bydlící kamarád zase v době HT zápasů neustále chodí a ptá se, na co to "furt čumim", že prý u něj v televizi žádný přenos neběží. Těžko mu vysvětlovat co se u mě v pracovně děje... O sobotách jsou to z mé strany při mistrovských zápasech doslova orgie. Nedej Bože, abych náhodou prohrál...

Večery bývají klidnější... to se už většinou nic nehraje. I přítelkyně vzdává poslední zoufalé pokusy, které by znamenaly odpoutání mé osoby od manažeru. Večer kolegyně opačného pohlaví, opět zmožena zbytečným výdejem energie, který mě stejně nedostal za celý den dál než půl metru od monitoru, usíná. To je přesně ten okamžik, kdy se mohu nepozorovaně a po špičkách vloupat do lednice a přemístit tak v mžiku jídlo ke svému počítačovému stolu. Musím být obzvláště opatrný, protože v opačném případě by hrozila mému počítači nežádoucí okupace.

Konečně přichází doba, kdy i mě dostihne únava. Přítelkyně již tou dobou poctivě vyspává. Ulehám pod peřinu a přemítám o pečlivě navolené sestavě. Občas se mi už skoro ve spaní stane, že přijdu na nějaký geniální tah. Pak je třeba ihned zapnout computer a vše zaktualizovat do právě vymyšlené podoby. Jinak to zkrátka nejde! Pokud bych to neprovedl hned, spánku bych se tu noc už nedočkal. Spaní jinak probíhá relativně pokojně, jenom přítelkyně občas ráno remcá, že jsem se na ni vehementně dožadoval střídání nebo odpískání pokutového kopu. Vesměs prý ale pouze jen vykřikuji jména svých oblíbenců. Za ten rok a půl co Hattrick hraji, díky "barvitým nocím", moje holka již bez problémů dokáže chtě nechtě vyjmenovat celou stěžejní osu mého mužstva. No, řekněte přátelé, kdo se tímto může pochlubit?!

Pro jistotu bych ještě rád dodal, že jsem normálně smýšlející mladý muž, který se těší dobrému zdraví. Jo a ještě něco. Pokud budou v tomto článku chyby, tak mně to prosím pěkně odpusťte. Na napsání jsem měl jen patnáctiminutovou přestávku mezi poločasy... :-)