Slepice

Nazvat někoho slepicí není dnes nic tak neobvyklého: stačí, aby dotyčná nahlas někoho pomlouvala, měla příliš růžové nehty anebo se s vážným zaujetím vybavovala o posledním dílu svého oblíbeného, avšak poněkud nenáročného seriálu. Já však dneska potkala slepici doopravdovou.

Stalo se to před devatenáctou hodinou na zastávce Jindřišská, v tramvaji č. 14. Ona dáma seděla na sedadle hned za boxem pro řidiče. Mohlo jí být něco okolo padesátky, byla trošku při těle a měla na sobě šedý kabát. Vlastně vypadala úplně obyčejně, tedy nebýt toho vajíčka, které se jí povalovalo u nohou.

Nejprve jsem se nad tím s údivem pozastavila, ale pak jsem se posadila hned za ni a dostavil se takový ten poťouchlý a trošku zlomyslný pocit, že jste uviděli něco legračního, čeho si ostatní nevšimli. A skutečně, většina lidí vajíčko vůbec nezaregistrovala, jen se dál dívali před sebe. A těch několik, kteří o něm věděli, po něm jen tak kradmo pokukovali a škubaly se jim koutky.

Ona dáma ale bohužel hned příští zastávku vystoupila a její místo obsadila jiná. Ta si ale vejce hned všimla a začala to rozebírat se svým rozšafným partnerem. Byli dost hlasití na to, aby ostatní zpozorněli; avšak největší rozruch vejce vyvolalo při rozjezdu tramvaje, když se překotně rozkutálelo chodbičkou a skončilo až několik sedadel za mnou. Vejce už se zájmem pozorovali všichni a většina si nebyla jistá, jestli se má tvářit pobouřeně, anebo se prostě smát. Ta paní, co seděla přede mnou, se každopádně tvářila velmi pobaveně, a tak jsem jí pošeptala do ouška, že to vajíčko snesla ta paní, co tu seděla předtím. Nepřestala se smát až do té doby, než s manželem z tramvaje vystoupili.