Prokletí

Stihlo mě prokletí. Sice nemá tak epický charakter, jaký si lidé při vyřknutí slova "prokletí" asi představí - ani jsem se neproměnila v žábu, ani nebudu nucena strávit zbytek života v hradní věži, ale přesto je to věc, která mě dosti otravuje a se kterou nemůžu nic dělat. (A bohužel si ji krom toho nedokážu ani dost dobře vysvětlit.)

Jedná se o dost hloupý problém s ponožkami. Ráno co ráno si beru pár obyčejných, čistých ponožek bez díry a z domova odcházím s pocitem, že je všechno jak má být. Ono prokletí mě totiž dostihne až někdy v průběhu dne: dříve nebo později zjistím, že se mi udělala díra na pravém palci. Díky tomu se pak po zbytek dne musím potýkat s tím, že se mi část palce zaškrcuje a ponožku vytahovat, a také si připadám trapně před těmi, co žádnou díru nemají.

Kdyby se to stalo jednou, prosím. Toto prokletí už ale trvá asi měsíc. Za tu dobu se mi to nestalo jen asi čtyřikrát - to znamená, že za měsím zašiju v průměru 26 ponožek. Panebože. Hlavně mi ale nejvíc vadí, že nevím, proč se to vůbec děje - buďto mi všechny ponožky naráz nějak zpuchřely a díry se v nich dělají věkem (to by ale nevysvětlovalo, proč se nedělají i na levé noze), anebo mám pravý palec o trochu delší než ten druhý a při chůzi jím rozdírám látku ponožky a špičku boty. To mi ale v sedmnácti letech najednou vyrostl pravý palec? Jen tak znenadání? Není to trochu pitomost?

No, každopádně budu muset nejspíš prostě počkat, až to odezní. Budu zašívat a zašívat a krčit palec na pravé noze, aby si ostatní neříkali, že nosím fusky po dědečkovi.