Není mysliveček jako Mysliveček

Mezi důležité aktivity mého důchodového věku patří i dílčí povinnosti při výchově vnuků. Máme jich rovnou pět. Pro jednoho z nich, druháka Davida, chodím jednou týdně pravidelně do školy, pak jej vedu do "kytary". Pro tu kytaru musíme napřed k nim domů. Na zastávce trolejbusů mě pravidelně připravuje o drobné, které pak utrácí v novinovém stánku.

Posledně to byl ale trapas. "Babi, prosím tě, chtěl bych si něco koupit.""Tady máš pětikorunu, kup si žvýkačku.""Babi,já bych chtěl dělbuch." Tomu přání se nedivím, je doba předvánoční, Silvestr za dveřmi. "Dej pokoj, na nic takového ti peníze nedám. "Nenechal se odradit, přemlouval, žadonil, až dosáhl svého. Za chvíli se však vrací zpět i s desetikačkou. "Prosím tě, babičko, kup ho sama." Jsem měkkosrdcatá, svolila jsem.

Až při nákupu té nevinně vypadající věcičky, kdy dostávám od prodavače informace jak mám dělbuch odpálit, mi dochází, že ho klukovi nechtěl prodat.
Při tom vysvětlování se náhle ozve za mými zády: "Paní, běžte do pr...e, co kupujete děcku takovou blbinu, kupte mu radši knížku." Otočím se. Rozhorlená slova patří člověku v mysliveckém, zelený klobouček se sojčím pérem má povážlivě na stranu... Vyvedl mě tak z míry, že jsem nebyla schopna odpovědi. Za pohoršivých pohledů ostatních čekajících jsem se provinile odšourala do rohu zastávky.

"Vidíš, Davide, to jsem si to slízla. Nevyměníme ten dělbuch raději za něco rozumnějšího?" Nepřistoupil na to a já se s ním nechtěla přít a tím vzbuzovat další pozornost.
"Cestou domů ho však přece jen hryzlo špatné svědomí. "Babi, neřekneš tatínkovi, že jsem tě na ten dělbuch přemluvil? Nebo víš co? Řekni mu, žes ho koupila dědečkovi k narozeninám, má je příští týden... Anebo - neříkej mu aspoň o tom myslivci. Myslíš, že by to bylo lhaní? Lhát se nesmí nikdy? Ani trošku?" No, co vám mám povídat, byl to jeden velký problém.

Přišli jsme domů, popadli noty a kytaru a hurá do "kytary." Dnes byl David mimořádně snažívý, dostal i obrázek s mravenečkem. Při odchodu se chlubím paní učitelce, že jsem si koupila nové cédéčko, Myslivečka. David kulí oči: "Babi, proč si kupuješ myslivce, když ti říká taková sprostá slova?" "Hochu, myslivec a Mysliveček je rozdíl. Ten druhý skládal krásnou hudbu, byl to přece "božský Čech."

A jak to nakonec dopadlo s tím nešťastným dělbuchem? Zeť ho po návratu domů odborně zlikvidoval na hřišti pod okny paneláku. David i jeho mladší brácha Péťa to nadšeně pozorovali z balkónu. A tak to mělo přece jen šťastný konec. Přesto vám upřímně radím: nekupujte dětem dělbuchy, kupte jim raději knihy. Je to výchovné a vyvarujete se zbytečných trapasů.
Pan myslivec měl pravdu.