Zázrak

Jak jsem kdysi jel do Brna.


Představte si asi tak rok 198x. Bydlel jsem v malém něstečku, 20 kilometrů od Brna, kde jsem pracoval. Každé ráno jsem prožíval krušné chvilky při nástupu do autobusu. Do práce jsem musel přijít včas za každou cenu, jako všichni ostatní. Pracovní doba začínala skoro ve všech podnicích ve stejný čas a počet autobusů zdaleka neodpovídal počtu cestujících.
Navíc naše město nebylo pro žádný autobus výchozí stanice.Z toho důvodu těch pár spojů přijíždělo již téměř plně obsazeno.
Byl proto obrovský problém do některého z nich vůbec nastoupit a v tlačenici cestu do Brna nějak přežít.
Ale i v této nepříjemné atmosféře ranního autobusu v roce 198x, jsem byl svědkem zázraku.

Ten den, jako vždy, jsem se do jednoho z nich musel doslova vecpat. Bylo to 29.prosince. Dobře si to pamatuji.
Dveře se konečně podařilo zavřít.

V autobusech se tenkrát netopívalo, takže okna byla zamlžená. Řidič se již chtěl rozjet, když náhle můj soused otřel okénko a křičel:

"Proboha, zastavte,venku zůstali ještě tři, ježišmariájósef. " Řidič opravdu zastavil a nechal ty tři nastoupit. Nevím jestli si toho někdo všimnul, s kým jsme vlastně jeli. Zkoušel jsem během cesty otočit hlavu, abych se mohl na tu trojici alespoň podívat.
Marně, nebylo možné se ani hnout.
Soustředil jsem se proto na výstup v Brně. V okamžiku, kdy se otevřely dveře, jsem se snažil co nejrychleji dostat ven. Podařilo se. Jenže ty tři jsem už nikde neviděl. "Přece tady někde musí být a já je nemohu propást!!"
Začal jsem pobíhat z nástupiště na nástupiště. Ve zmatku jsem vrazil do slušně vypadajícího pána ve středních letech. Měl delší plnovous. Vedle něho šla paní a nesla v náručí novorozeně. Byli oblečeni tak trochu postaru. Než jsem se stačil omluvit, povídá ten pán:
"Člověče, jste slepý? Copak nevidíte? Ježíš, Maria, Josef?"

Takže jsem s nimi do Brna opravdu jel.