Když má autor krizi

Chtěla jsem napsat opravdu dobrý článek, chtěla jsem v něm mít akci, dobrodružství, prostě něco co by čtenáře nadchlo. Ale bouhužel se mi to nepovedlo. Nenašla jsem pro Vás vhodné téma, které by toto splňovalo, dokonce jsem nenašla ani jiné téma, které by to nesplňovalo.
Všichni píší příběhy ze svého života,jiní kritizují, jiní píší básně a já? Já píšu o tom, že nevím o čem psát. A najednou zde byly písmenka spojující se do slov, slova spojující se do vět a věty spojující se do článku. Bylo to krásné a tak vzrušující.
Najednou bylo o čem psát, sice toho nebylo moc ale lepší než nic. Koho by to napadlo? Taková prkotina a napsat o tom článek. Nemusí to být dlouhý článek jen když je dobrý, nebo alespoň průměrný, ne?
Jeden by se semnou hádal o pravosti toho jestli tohle je nebo není článek. Hádali by jsme se možná dlouho a vzduch by brázdila i sprostá slova, je to možné. Pak bychom se do sebe vrhli a začali se prát, já upřednostňuji nehty a on by třeba upřednostňoval kopance a pěsti. Možná bychom se prali dlouho a bylo by z nás mnoho krve, která by byla na stěnách a kdyby tam byli, tak i na lidech kolem. Tito lidé by byli z toho co vidí zděšeni, nevěděli by co se děje ale taky by nic neudělali.
Možná by tahle rvačka skončila smrtí jednoho z nás. A ten by pak měl krásný náhrobek ze žuly se zlatým nápisem, umřel z blbosti. Nebo by možná nikdo neumřel a byli bychom oba jen pořádně pošramocení, naše oblečení by drželo na poslední nitce, ale jeden by z tohoto boje odcházel jako opravdový vítěz, druhý by si ale stejně myslel, že pravdu měl on a s tím klidně žil dál.
A přitom všem jak to čtete si možná ani neuvědomujete, že píšu o ničem, že?