Rybáři a rybáři

Nikdy bych nevěřil, kolik je na světě rybářů. Pár jsem jich potkával u nás za domem, když jsme ještě bydleli v Rybništi, kde se to hemžilo rybníky jedna radost. Koukal jsem, jak se zrána přihnali se svou výzbrojí, zelené kloboučky na hlavách, vlasce čouhaly z kapes, pruty přes ramena, v batozích krmení. Neměl jsem páru, proč vstávají takhle brzy a jak můžou v tom mlhavém oparu ještě s ospalkami na očích prosedět půl dne nad svými nástroji. Teď už vím, že ráno ryby nejlíp berou, a navíc je příjemné ticho – normální lidé totiž ještě spí. Lovení na řece jsem se ale nezúčastňoval ani z povzdálí, ani civěním z okna. Tam prý to je ale přeci jen nejlepší. Ranní rozmrzelost se rozplývá v příjemném probouzení krajiny, šumivé zpěvy vody hrají do noty všem prutům a rybáři čekají a čekají, až budou moci zatáhnout a pak se vychloubat půlmetrovými úlovky. Takhle poeticky a s vášní o tom alespoň mluvili.
Nyní bydlíme s Aničkou uprostřed města. Tolik rybářů na vesnici se dá pochopit. Ale velkoměsto? A takové typy, do kterých by to člověk nikdy neřekl? Zvláštní. Možná tu jde o rybáře zcela jiného gusta, než jsem doposavad znal.
Každopádně, když jsem začal navečer vyrážet do ulic, překvapovaly mě zcela odlišné metody a praktiky rybaření velkoměstských rybářů. Něco málo jsem pochytil z diskuse mezi svými novými kamarády, ale pro mě to byla španělská vesnice. No, Rybniště to určitě nebylo. Jejich hesla a výrazy byly vzdálené na sto honů řeči, kterou vedli rybáři od nás. A přeci se bavili o rybaření a přeci si natěšené mnuli ruce, jak budou lovit!... Nejspíš nějaké šifry a neznámé kódování. Tady bude háček, a ne úplně rybářský. Jako u prvoligových rozhodčích, kteří si tenkrát nad pár kapříky podávali ruce, jenomže těm se to moc nepovedlo.
Jednou zaznělo: „ Přijď v osum na náměstí, půjdeš s náma!“ Nechal jsem tedy Aničku samotnou doma, sice trochu protestovala a jak se ukázalo později, měla proč. Uklidnil jsem jí pár polibky na tvář a vykročil směrem k centru nedaleko našeho bytu, zvědav, co se bude dít…
Ve městě se neloví zrána, ale v pozdních večerních hodinách. Místo ticha vládne hluk a řev. V kapsách tučné peněženky místo vlasců a krmení dostanete za nějaký ten peníz u barových stolů. Žádný rybářský průkaz, postačí občanka. A úlovky? O něco větší a mnohem mazlivější…
Někteří chytají štiky, jiní okouny. Fotbalisté nesnesou kapří pochoutky a velkoměstští rybáři nechytají na pruty, ale na své zářivé úsměvy a dva paňáky. Já byl chycen svou lehkomyslností, ale teď už vím, že LOVEní je něco jiného, než-li lovení a že není rybář jako rybář. Ale čert to vem, je jich opravdu hodně!