Televize a had v pralese

Televize je senza věc. Zprostředkovává ti setkání s lidmi a věcmi, které bys třeba neměl štěstí v životě potkat či spatřit. Sedíš si např. v obýváku a s ledovým klidem sleduješ výbuch sopky, ani tě to nevyvede z konceptu, protože víš, že to není pravda. Mimochodem, i tehdy, když sedíš u zpráv a běží tam autentické záběry z tichomoří, na nichž padají domy i lidé k zemi, v klidu k tomu přikusuješ párek.
Je úžasné, že můžeš sledovat přímý přenos svatby královského páru a přitom sedět v županu. Žehlíš prádlo nebo válíš těsto na koláč a kousek od tebe z telky troubí sloni a houpou se na větvích opice. Sedíš s kamarády a opodál křičí dav fanoušků „Góóól!“ zatímco na přední straně bedýnky běží zpocený chlápek a hází triko do běsnícího víru lidí.
Trošku mi ale přijde jako narušení soukromí, když koukáš na filmový milenecký pár v posteli. Že ti to není blbý! Škrábeš se u toho v pupíku a rýpeš v nose, zatímco oni tam prožívají emocionální bouři!(Pardon, přejdu do jiného tvaru.)
Sedím u telky a škrábu se kdoví kde, zatímco se ti talentovaní herci snaží zahrát něco, aby to vypadalo jako doopravdy!
Je to zvláštní. Sledujeme hádky, rvačky, a baví nás to. Fandíme jedné nebo druhé postavě a prožíváme u toho opravdické emoce. „Já se na to nemůžu dívat!, zakřičí žena“taková nespravedlnost.“ V nejlepším případě soucítíme s ponižovanými a nenávidíme zlé a špatné.
Asi každý příběh v televizi je založen na jednoduchých bodech. Většinou v příběhu vystupuje kladný hrdina, záporný hrdina a žena.(neutrální.) Podle toho, jestli jde o drama nebo komedii, vyhraje záporák nebo klaďas. Pokud jde o horror, vyhrává záporák, a to totálně a nade všemi postavami.
Když běží zprávy, tak to je přehlídka minipříběhů, kdy vždy vítězí záporák. Záporáka představuje úřad, člen národnostní menšiny, politik, či třeba roj vos, který někomu spadl na hlavu.
Proto, když se díváš na zprávy, uvědom si, že tvůj mozek zkonzumuje zapáchající informační kaši.
Hodně předimenzovaný jsou taky americký firmy, plný těch nadšených všehoschopných úžasných lidí. Takováto pozitivní masáž je ale pro náš mozek určitě přínosnější než zprávy. Dávají nám pocit, že pokud budeme chtít, dokážeme cokoliv. Z ošklivky se díky píli a nadšení stane kočka, z blbečka borec. Dozvíme se, že i malý muž dokáže velké věci, třeba zachránit planetu. A to je dobrá myšlenka.
Už v dětství jsem se zabývala svými emočními stavy, které jsem prožívala po delším sedění u TV. Byla to určitá otrávenost, apatie, nuda. Děkuji tedy rodičům za to, že nám televizi pouštěli jen za odměnu a to vždy pouze na určitý pořad. (Není nic horšího než dítě, které za krásného počasí sedí celý den u pohádek.)
Domnívám se, že televize je droga. Je totiž strašně snadné jen tak civět. Lidi tam žijí, umírají, slaví úspěchy, plakají nad prohrami. Všechno je jasné. Všechno se vyřeší. Ona si ho vezme, ta udělá zkoušky, ten získá peníze pro projekt. Všechno je jednoduché.
Ale bum! Televize se musí vypnout.
Co teď? Vše se zdá složité. Musím něco sám dělat, snažit se, přemýšlet, konat. Jsem z toho otráven. Cítím se bezmocný a znechucený.
Takže dost!
Telka je senza proto, že nám může ukázat vzory. Detektiva, který najde vraha, šerifa, který zjedná pořádek, matku která se zachová jako hrdinka, nemocného který v sobě najde sílu a víru, obyčejného listonoše, který zneškodní bombu.
My chceme hrdiny, a taky slabochy, abychom si dokázali, že chybovat je lidské a i ten nemoudrý člověk je milován a je mu odpuštěno.
Čili: užiju si pohled na krásnou přírodu Jižní Ameriky. Možná se tam v životě nedostanu, mimochodem, ani bych zdolávat Amazonský prales, s hadama, na vlastní nohy a ruce nechtěla. Těším se na příběh z nočního velkoměsta či na povídání o medvědích brlozích na Aljašce. Bylo by nerozumné chtít poznat každý konec světa na vlastní kůži.
Musím si uvědomit, jaké bohatství ve svém životě mám.
Většina lidí neprocestuje svět.
Někteří lidé nemají ani televizi.