Květinka

Žila, byla jedna květinka. Tahle květinka nebyla jen taková obyčejná a tuctová, jakých je všude spousta. Byla jiná!

Když jsem ji poprvé uviděl, nerozeznal bych ji od jiných. Avšak již při prvním pohledu přitahovala moje oči a tajemný hlásek říkal: ,, Pojď blíž, pojď blíž,…“, až jsem se neudržel, uposlechl tento hlas a šel. Čím blíž jsem byl, tím víc jsem ji zkoumal a zdála se mi hezčí a hezčí.

Bohužel mě z tohoto krásného zkoumání mojí květinky vyrušila obrovská průtrž mračen. Pospíchal jsem tedy celý promoklý domů, abych nenastydl. Doma u večeře jsem chvílemi (vlastně to bylo celou hodinu) jen seděl a myslel na to kvítí, pro které slunce svítí.

Abych pravdu řekl, už jsem se ani nedivil, že slunce svítí právě pro květiny. Ba naopak jsem to i pochopil. Nejen, že jsou květiny krásné na pohled, dokonce i krásně voní. A ať si říká kdo chce co chce, myslím, že mají i city. které umějí je dát najevo.

Během tohoto rozjímání jsem si ani nestačil povšimnout, že moje večeře nejen vystydla, ale dokonce jí značná část chyběla. No jo, to jsou ta domácí zvířátka, chvíli se jim nevěnujete a už nemáte večeři. Dál jsem to neřešil. Mnohem víc než nějaké jídlo mě zasytila spousta krásných pocitů, co ve mně vyvolala právě ta krásná a neznámá květina.

Jak dny ubíhaly, den ode dne jsem musel navštěvovat svoji květinu čím dál častěji. Jak jsem ji poznával čím dál víc, nějak se mi zdálo, že i přes svit slunce se jí stále nechce rozkvést. A právě to mě tížilo. Avšak možná to byla i ta konev plná vody, se kterou jsem chodil svoji květinu zalévat. Po mnoha dnech a mnoha konvicích se začalo poupě rozvíjet. Byla to nádhera! Milimetr po milimetru kousíček po kousku, který pro mě však znamenal mnohem víc než jen rozvíjející se květ.

Dalo by se to srovnat třeba se zedníkem, který staví mrakodrap. Dává cihlu po cihle, staví patro po patru, a když večer skončí, sejde dolů podívat se na to, co postavil, a najednou zjistí, že místo několika pater postavil několik velkých mrakodrapů.

Tak asi takhle nějak podobně jako ten zedník jsem se cítil já, když se mi květina začala rozvíjet.

Se svojí květinou jsem trávil stále víc a víc času. Stávala se pro mě stále více důležitější. Dokonce jsem čas od času zapomněl i na jídlo, které já tak miluji. Jenže, až po spoustě zanedbaných jídel jsem se teprve postavil na váhu. To, co jsem uviděl, mě úplně dostalo. Stal se ze mě takřka na kost vyhublý člověk. Tak jsem si řekl: ,,To tak dál nejde, musím začíst zase normálně jíst a měl bych přestat chodit za květinou.“ A jak jsem si řekl, tak jsem i učinil.

Ze začátku se to nezdál být žádný problém, začal jsem normálně jíst a vše se zdálo být v pořádku. Však nebylo tomu tak nadlouho. Dostal jsem nepříjemnou nemoc a musel začít držet dietu. K tomu se mi do hlavy vrátila moje květinka a za žádnou cenu jsem na ni nemohl přestat myslet.

Jednoho dne jsem to bez ní už nemohl vydržet, a tak jsem se na ni šel podívat. Čekal jsem, že uvidím moji krásně rozkvetlou květinu, ale bylo tomu naopak. Vůbec mě to setkání nepotěšilo a nebylo nijak příjemným. Moje květina měla zvláštně zvadlé listy a byla úplně zavitá. Hned mě popadl ještě větší stesk a výčitky svědomí, že za to můžu já. Ona si totiž zvykla na to, jak jsem ji zaléval, a když náhle znenadání tento pro ni přísun vláhy a energie skončí, nedá se to asi přežít dlouho. Jedinou záchranou je pak déšť, anebo spodní voda. U nás tou dobou panovalo období sucha a na déšť se nedalo čekat.

Květina věděla, co chce a hlavně co potřebuje ( vláhu, vodu a živiny), zato já jsem nevěděl, ani co chci, natož pak něco dalšího. Ale po dlouhém pátrání jsem přece jen na něco přišel: Když jsem chodil za květinou, sice jsem moc nejedl, jenže teď stejně jíst nemůžu, teda maximálně nějaký puding a ten opravdu nemám rád!!! Všechno se mi zdálo mnohem horší než v době ,kdy jsem chodil zalévat svoji květinu. K tomu mi moc chyběla její vůně a krásný rozvitý květ. Na počítači jsem si našel alespoň nějaké její fotky, které jsem si vytiskl, a tak mohl být se svoji květinou alespoň tímto způsobem.

Však po každém pohledu na její fotografie mě skličovala spousta myšlenek o její ztrátě a o podobných náladě neprospívajících věcech. Přestal jsem za ní chodit kvůli jídlu a jednomu malému lístku, co rostl trošku nakřivo.

Začal jsem přemýšlet, co mám dělat, ale nic mě nenapadalo. Až jednoho dne, kdy jsem se šel na květinu zase podívat. Stál jsem vedle ní a najednou jí upadl jeden okvětní lístek. Zvedl jsem ho a ani nevím, proč mě naplnil pocitem, že mi ho květina chtěla dát, aby tím dala najevo, jak moc si na mě zvykla. Zahleděl jsem se na něj a zjistil, že je to nejkrásnější okvětní list, jaký jsem zatím kdy viděl.



Cítil jsem z něj asi to, co je psáno v této básni od nejmenovaného autora:





Já jsem tu a ty jsi tam,

Já jsem sama i ty jsi sám.

Doufám, že se zase uvidíme,

A zopakujeme ty krásné chvíle.



však



Když nemůžu s tebou být,

Tak už nemám chuť dál žít.

Vím, měla bych přestat snít,

A svou cestou dál si jít.



jenže



V hloubi duše tě mám pořád ráda,

Teď však vidím jen tvá odvrácená záda.



navíc



Má myšlenka už není zdravá,

Kéž bych však já byla ta Pravá.



Něco takového jsem tam viděl, a poté mi oči zaplavil příliv slané vody. Nic krásnějšího jsem si nikdy ani nedokázal představit.