Křeček v kleci aneb Křeččí léta pod psa

Narodit se jako křeček – to zvíře s růžovými tlapami a malým ocáskem – je vážně pech. Věřte mi, vím, o čem mluvím – jsem křečkem už od narození. A křeččí život není žádný med. No považte sami:
Narodíte se do čehosi skleněného, studeného a smradlavého. Nevíte, kde jste, jak jste se tam dostali a co se s vámi bude dít dál. Neřeknou vám to ani vaši sourozenci, kterých je nepočítaně – ani vaše křeččí máma. A tak jen čekáte, jak to s vámi vlastně skončí. Pokud máte štěstí, nejste sežráni některým z těch kazisvětů, které jste donedávna nazývali rodinou. Ujišťuji vás, že tím ale vaše štěstí končí. Jen co trochu povyrostete, jste odejmuti a vloženi do nového skleněného čehosi. Ne snad, že by vám to zpočátku nějak vadilo – o nic jste přece nepřišli. Už dlouho jste totiž chtěli vypadnout z domu. Takže to vlastně byla příjemná změna. No jo, jenže jste situaci kapánek přecenili. Vypadnete sice od své famílie, jenže místo, kam se dostanete, není o nic lepší. Je tam stejně přecpáno, nemáte kousek soukromí a dokonce i ten smrad je stejný. Aby toho ale nebylo málo, přibudou k tomu i otravové. Velcí křečci bez chlupů, které evidentně baví vás mučit a provokovat. Později se dozvíte, že se jim říká lidé. Už samotný ten název je divný a začne působit přímo děsivě, když si vás jeden takový „lid“ vezme domů. Tam vás zavře do vězení a vám je jasné, že se ven už nikdy nepodíváte. Máte pak celý život na to, abyste přemýšleli, za co vlastně sedíte.
Ve vězení nemáte moc práce, legraci si tam taky neužijete a tak jediné, co můžete dělat, je hrabat v pilinách, šplhat po mřížích nebo (ve chvílích absolutní nudy) provádět hygienu. Žádná z těchto činností vás nemůže naplnit, ale co můžete dělat. Při lezení aspoň můžete obhlédnout okolí a vymýšlet plán na útěk. Každopádně – tak jako tak – všechno je lepší než běhat v tom jejich výmyslu se směšným názvem „kolečko“. Nudnější a hloupější věc jsem nezažil. Jenže „lidovi“ se to nudné nezdá vůbec. Naopak – baví ho pozorovat vás, jak ze sebe děláte hlupáka a sice běžíte, ale nikam se nedostanete. Občas podlehnete jeho zvídavému pohledu a v kolečku se párkrát zatočíte. Aspoň máte naději na lepší jídlo. Jídlem se vás pokouší uplatit často. Ale nebudeme si lhát – ta jejich vězeňská strava je k ničemu. Někdy vám nedají čistou vodu i několik dnů! A o bohatém výběru z jídelníčku se taky mluvit nedá! Šetří, takže většina vaší potravy je suchá a musíte si ji pracně vybojovat. Když se jednou za čas stane zázrak a vy dostanete něco chutného, stejně si nepolepšíte. S porcemi se totiž lidé taky zrovna nepředřou.
Tím ovšem jejich tyranie nekončí. Nejradši jsou, když vás mohou vzbudit z toho nejtvrdšího spánku a vnutit vám procházku, o kterou jste momentálně nejevili zájem. Někteří z nich dokonce neváhají použít monitorovacího přístroje, kterým se vás snaží oslepit. Jindy zničehonic rozboří váš zabydlený domov a se škodolibou radostí vás nechají postavit nový. Drbou vás, když nepotřebujete, tahají za fousky, ťukají na dveře vašeho domečku, i když jistojistě ví, že tam jste, protože kam byste šli, že? Prostě vám dělají nejrůznější naschvály a vůbec si neuvědomují, v čem musíte žít.
Být křečkem – a obzvlášť křečkem v kleci – to je vážně pod psa. V příštím životě bych byl radši motýlem…
Podepsán: Ouško z domečku s červenou střechou